Nadporučík Jaroš byl na obchůzce podél zamrzlé řeky, kterou měli Čechoslováci bránit proti Němcům. Několikrát se i sklouzl, aby zjistil, jak je led začátkem března silný. Na okamžik si tak připadal jako doma, k tomu pocitu přispěl i název řeky - Mže. Na druhém břehu stála vesnice Sokolovo, za ní německá armáda a až potom, hodně hodně daleko jeho vlast.

Když se vrátil k praporu, lehl si na kavalec a odpočíval. Tu se objevili Reicin s Vašem a bez okolků spustili:

„Hele, řeknem ti to na rovinku, hezky po vojensku. Jseš velitel - měl bys vstoupit do komunistické strany.“

„Jacípak vy jste vojáci?“ divil se Jaroš. „Válíte si šunky hezky v teploučku, píšete si ty své pitomé článečky, špehujete a votravujete lidi blbými řečmi.“

„Osvětová práce je důležitá,“ ohradil se Reicin. „Tomu ty nerozumíš. Tak vstoupíš?“

„Vypadněte, šmejdi,“ odvětil Jaroš a trochu si zchrupnul.

Asi za hodinu si ho zavolal generál Svoboda.

„Takhle bys s nimi mluvit neměl, Otakare,“ káral ho. „Jsou se Sověty jedna ruka.“

„Co je mi po tom? My jsme československá armáda.“

Svoboda si vzdychl a rozpažil bezmocně rukama. Po chvíli se dostavili další důstojníci, aby se poradili o nadcházejícím prvním boji jednotky s Němci. Úkol byl jasný: Nenechat je překročit řeku. Bylo rozhodnuto, že jedna rota se přesune na druhý břeh. K této úloze se přihlásil Jaroš. Překročil se svou rotou řeku a kolem vesnice začal budovat obranu. Za velitelské stanoviště si vybral věž kostela, jediné kamenné budovy v obci.

Němci se objevili odpoledne. Proti tankům nebyli Čechoslováci dostatečně vyzbrojeni, ani dělostřelecká podpora Sovětů nebyla účinná. První německý útok byl odražen, druhý už ne. Nacisté vnikli do vsi a narazili na statečný odpor nezkušených vojáků. Tehdy se ukázalo, že led na řece už není tak silný, aby se na něm tank nepropadl. Svoboda proto nařídil ústup, ale rozkaz se k Jarošovi nedostal. Bránil se poblíž kostela tak dlouho, dokud ho Němci nezabili.

Byl posmrtně povýšen na kapitána a aniž by se ho někdo zeptal, dostal i řád Hrdina Sovětského svazu. V osvobozené vlasti si ho pak komunisté na dlouhá desetiletí přivlastnili, jako by byl jedním z nich.