Kdysi jsem byla svědkem následující události. Zedník stál před stěnou, kterou včera okachlíkoval. Jenže majitelka bytu změnila přes noc názor. Modré kachlíčky by byly hezčí v třetí řadě a ty šedé nahoře. Žádala, ať celou práci zruší a odvede znovu – a nabídla mu dvojnásobek mzdy, než jakou dostal za původní dílo. „Ale proč? Vždyť je to pořádně udělané, pěkné, dal jsem si na tom dost záležet…,“ kroutil hlavou. „Paní, nezlobte se,“ řekl nakonec a odešel. Šel stavět něco, kde za vynaloženou práci dostane míň, ale co bylo potřeba udělat.

 Nevím, zdali prezident Klaus tohle zná. Napřed byl ekonom – teoretik, poté elitní makroekonom. Celý život přicházel do styku jen s čísly – s penězi, které jsou abstrakcí lidské práce. Nevím, jestli si uvědomuje, že za normálních podmínek není hlavním uspokojením člověka z jeho práce výše peněžní odměny za ni, ale to, že ta práce má smysl a jemu samotnému dává hodnotu. (Jinak by už v českých školách nikdo neučil, že.)

 Chce to sebrat odvahu, aby občan šel nahlásit trestný čin, jehož byl svědkem. Často to vyžaduje mravenčí úsilí mnoha lidí někoho usvědčit . A asi to není tak snadné někoho zatknout.

 Nevím, jak se teď cítí policisté a lidé od justice, když potkávají na ulici své „klienty“ s čistými výpisy z rejstříku trestů, kteří se jim smějí. Podle představy vedení státu se jich to netýká, mají prostě usvědčovat a zatýkat dál, jsou za to placeni. Ale lidé nejsou stroje ani poháněná pracující zvířata. Ti, jejichž práce vyžaduje vysokou kvalifikaci a mimořádnou míru osobního nasazení, mají logicky o to vyšší potřebu smyslu své činnosti. Nedivila bych se, kdyby rezignovali. A někteří vysvlekli uniformu či talár, odevzdali klíče a šli dělat něco, o čem mají pocit, že je to k něčemu.