Oddychla jsem si, že třicítku mám již nějaký ten čas za sebou.
Můj produktivní věk by se dal (stejně jako život mnoha dalších Čechů, kteří také nechápou, jak mohli způsobit státní dluh) vyjádřit slovem šroubek. Práce, výchova dětí; práce, péče o rodinu. Trvalé úsilí o tvorbu hodnot na úkor osobního života, osobní hodnota redukovaná hlavně na pracovní výkonnost. V jednom kole a zátahu, ne vysoká noha, žádné tučné konto.

Přesto to byla výhra, když si představím budoucího třicátníka. Ten, sotva sežene práci, většinu výplaty neuvidí: odvody státu; kvůli úrokům dluhu veřejných financí a sociálním odvodů na tu většinu, co už nestíhá. Z toho, co mu zbude, začne splácet studium. Zároveň začne splácet bydlení, pokud si nějaké pořídí. Zároveň si bude muset začít spořit na důchod.

Podaří se tím vyřešit demografickou podstatu krize důchodového systému?
Při tomto životě, s vyhlídkou na infarkt kolem čtyřicítky, to bude chtít odvahu pořídit si dítě.
(Kdy ti velcí hráči konečně pochopí, že bez těch malých zisk nebude?)

Premiér Nečas pro MF Dnes (10.11.) pravil, že je přesvědčen o tom, že "kdybychom domácnostem dali víc peněz (snad chtěl říct – nechali víc peněz, pozn. autorky), spotřeba by se nezvýšila". Dál řekl optimisticky, že jelikož potřebujeme nastartovat růst, vláda nyní hodlá (po úspěšném schválení vyššího zdanění) utrácet - investovat do určitých "zásadních oblastí".
Prima - vláda od nás vezme víc peněz (nemálo rodin tím dostane do dluhů), aby je investovala za nás. Osvíceně ví lépe než my, co potřebujeme.
Jednou už to tady bylo. Nevím, nevím, zda se tomu říká pravice.

Na volebním trhu je produkt ODS málo žádaným zbožím: lid dospěl k názoru, že v modrém obalu obdrží plagiát socialismu ochuzený o základní životní jistoty.