Včera ráno měla jedna známá na Facebooku dobrý postřeh: Když člověk přijde do nemocnice, tak ta důležitá otázka, kterou klade střední zdravotnický personál, není otázka co dotyčnému je, ale jestli má titul.

Mívám štěstí na nemocnice a doktory, kde se na tohle nikdy nikdo nezeptal. Možná to je tím, že si za obojí platím ze svého. Ano, ještě nad zdravotní pojištění. Výhoda je například ta, že u doktora nikdy nečekám, že doktor bez řečí přijede ke mně domů, když mi něco je, anebo to, že mi vždycky vysvětlí, co dělá, proč to dělá a co se stane.

A tak mě vždycky šokuje, když vyrazím mimo ghetto do běžného zdravotnického zařízení. Na dotaz “titul…?” odpovídám “nemám”, a ten výraz zklamání “ach, zase nějakej bulík, co neumí do tří počítat, tomu asi nemá smysl nic říkat, když nepozná tracheotomii od glutea maxima,” ten by se dal tesat. Pak přijde doktor, koukne na kartu, zjevně nespokojený s tím, že v kolonce “Titul” nevidí ani toho inžinýra, a omezí se na “teď s tím něco uděláme, uděláme brghrlfn a uvidíme, nashledanou…” Ještě že mi neřekl familiární “… dědo!”

Jednou jsem se takového zeptal na nějaké podrobnosti. On se zase podíval na tu kartu a povídá “… jak bych vám to vysvětlil, abyste mi rozuměl…” Odpověděl jsem mu: “Co třeba latinsky? Já to nějak poberu!” Pohled na drolící se bohorovnost stál za to.

Ale příště, příště v podobné situaci řeknu “Docent!” Jestli mi to zajistí, že se mnou budou i doktoři a sestry v normální nemocnici mluvit jako se svéprávným tvorem, který ví, jaký rozdíl je mezi “sputum” a “septum” a je schopen pochopit i nějaké to cizí slovo, a ne jako s obecním joudou, tak si snad i to neoprávněné užívání titulu lajsnu.