Základní pravidla ochrany před koronavirem jsou 3R: ruce (mytí, desinfekce), roušky a rozestupy dva metry (vzdálenost ramen).

Ve veřejné osobní dopravě se rozestupy 2 m a občas ani roušky nedodržují. Zmizela z ní i desinfekce, která tam byla v březnu až červnu minulého roku. Proč?

Protože vítězí triviální pojetí ekonomiky, zisky a „neviditelná ruka trhu“ nad zdravím a životy občanů.

Když je autobus, vagon vlaku nebo metra plný, tak jsou náklady na jízdu menší, než kdyby jely autobusy nebo v soupravě vagony dva. Ani nošení roušek v dopravě nefunguje na sto procent. Přitom veřejná doprava je nebezpečná už tím, že lidé jsou zde v kontaktu déle, než je hranice 15 minut. Stává se, že průvodčí ve vlaku nebo řidič autobusu vidí ve voze někoho bez roušky, ale dělá, že ho nevidí, a nezasáhne. A to proto, že by se dotyčný mohl naštvat, dělat potíže nebo příště jet s konkurencí. Takže opět triviální pojetí ekonomiky vítězí.

Co by dělal řidič nebo průvodčí, kdyby někdo ve voze začal kouřit (což je pro cestující méně nebezpečné než rouška na půl žerdi)?

Jenže i kdybychom pominuli důležitost zdraví a životů lidí, tak i ekonomicky je nedodržování pravidel nevýhodné. Více nemocných lidí přece táhne ekonomiku a modlu ekonomů - hrubý domácí produkt - dolů. Také dluhy státu vlivem kompenzací neuvěřitelně rostou – což ovšem také znamená ještě úroky navíc.

Občan ze svých daní, například přes jeden krajský úřad, posílá autobusovým dopravcům příspěvek přibližně 39 Kč na kilometr jízdy, vlakovým dopravcům pak 140 Kč na kilometr jízdy. Takže je to on, kdo by měl rozhodnout o upřednostnění „ekonomiky“ nebo svého zdraví. Podle častého přání „Hlavně zdraví!“ by to jistě dopadlo v neprospěch ekonomiky.

„Raději budu jíst suché brambory, ale budu naživu a zdráv!“

Praktické řešení problému spočívá například ve větším počtu vagonů u vlaků a častějších spojích u vytížených autobusů. Označit nebezpečně blízká sedadla páskou „zákaz vstupu“ by pro šikovného řidiče nebo průvodčího neměl být neřešitelný problém.

Vlivem koronaviru zemřelo u nás od března minulého roku již více než 14.000 lidí. Většinou našich rodičů, babiček a dědečků. Chceme, aby umírali další a další?

Autor je praktický sociolog atd.