V těchto dnech si připomínáme 72. výročí od konce války a osvobození celého českého území sovětskou a americkou armádou. To je historický fakt. V posledních letech se často zmiňuje pouze americká armáda, a to nejen v jihozápadních Čechách.

Soudobý nevděk za osvobození od nacismu Rudou armádou států bývalého SSSR je urážka duchovní podstaty 8 700 000 padlých vojáků - padlých také za naši svobodu. Je to neúcta pro 144 000 vojáků z tehdejšího Sovětského svazu, kteří položili životy na území Československa. Bez nich by nebylo ani osvobození Čech americkou armádou (ta měla 116 padlých vojáků na území Čech). Nositeli onoho nevděku jsou často euro-multikulturalisté kolem nás.

Setkání ke květnovým událostem je příležitostí k udržování paměti národa a k uvědomění vlastenectví a svobody. Nelze však přepisovat dějiny, jako se dělo za komunismu. Do roku 1989 jsme si každoročně připomínali jen osvobození Rudou armádou, o té americké se nemluvilo. Dnes se na většině území Česka mlčí nebo je to obdobné jako tehdy - ale obráceně. Nepřepisujme opět dějiny a udržujme paměť národa.

Paměť národa spoluvytváří cennou vlastnost: vlastenectví. K ochraně vlasti a národa je potřeba osobního veřejného nasazení. Právě o tom je připomínání českého národa za dobu německé nadvlády. Kdyby nebylo českých vlastenců, byli bychom součástí Německa či vysídleni dle jejich plánů někam za Ural.

Udržování historické paměti je významné právě dnes, kdy je národní uvědomění zpochybňováno. Naše národní identita je zeslabována multikulturní politikou Evropské unie. Být vědomým nositelem paměti národa a vlastencem musí zůstat cennou občanskou vlastností a ne opovrhovaným nacionalismem.