Úplný zákaz kouření v restauračních zařízeních, který začne platit od konce května tohoto roku, již některé restauratéry přiměl k přestavbě podniku. Vždy týden po Novém roce se s přáteli tradičně scházíme v jednom podniku. Když jsem tam letos přímo z náměstí takřka vběhl (venku bylo minus 16 stupňů Celsia) a neucítil ten typický pach cigaretového kouře, tak jsem si zprvu myslel, že jsem se omylem dostal někam jinam. Ostatně vše uvnitř vypadalo zcela jinak. Číšník mne však ujistil, že jsem na správném místě.

Z někdejšího eldoráda kuřáků a pivařů, restaurace o několika sálech (i šachový salónek tam kdysi býval) s tradicí sahající až do dob rakouské monarchie, majitel podniku udělal nekuřáckou restauraci. Vše bylo nové. Stěny zářily novotou, nové byly stoly, židle, pult, okna, prostě všechno. Z jednoho místa se dokonce dalo pozorovat dění v kuchyni. Nepochybně záměr majitele. Podle všeho byla nová koncepce nekuřácké restaurace zaměřena na jídla. Alkohol ještě zakázán není, ten tam podávali také.

Mně se to zamlouvalo. Po návratu domů nebudu muset podstoupit kompletní očistu kouřem načichlého oděvu, zvláště vyvětrávání kabátu, který nelze strčit do pračky, je zdlouhavé. Myslel jsem, že přátelé tyto změny uvítají. V tom jsem se ovšem zmýlil. Prostě kdo je na cigaretu zvyklý, nemůže se jí jen tak lehce, zvlášť při sezení ve společnosti u stolu, vzdát.

Kuřáci utvořili malou skupinu a v pravidelných intervalech svorně odcházeli na náměstí, kde si, nehledě na silný mráz, dopřávali v restauraci odepřený požitek. Využil jsem jejich neřesti a zeptal se, zda jim nevadí ty ohavné obrázky na cigaretových krabičkách. Odpověď se dala očekávat, tyto věci vůbec neřeší. Ani prý neuvažovali o pořízení tabatěrky, do které by cigarety ze zohavených krabiček přendávali. Vzpomínám si na někdejší námitky při diskusích o účinku těch obrázků, v nichž někteří namítali, že ty odstrašující obrázky stejně nebudou mít smysl, protože si kuřáci pořídí tabatěrky. Omyl. O tom nikdo z nich vůbec neuvažuje. Svou vášeň berou tak trochu s humorem, vědí, že nedělají dobře, když kouří, ale marná sláva – ta vášeň je prostě silnější než jejich vůle. Kolikrát toho už chtěli nechat. Večer se demonstrativně roztrhaly zásoby cigaret a ráno rychle do nejbližší trafiky. Takových a jiných příběhů o tom, jak „přestali kouřit“ mají asi všichni kuřáci dost a dost.

Vzpomněl jsem si na kolegu, který holdoval dýmce. S nástupem sáčků a plechovek s dýmkovým tabákem, které byly opatřeny výstrahou o škodlivosti kouření, si dokázal poradit docela zajímavým způsobem. Nechal si vyrobit samolepky s nápisem „Dýmka má svoji krásu a kouzlo, je symbolem klidu, pohody a míru“ a přelepoval jimi výstražné nápisy. Zdůvodňoval to tím, že přece nenechá blbými kecy zneuctít úhledný sáček tabáku nebo krásnou plechovku, za kterou vydal nemalý peníz. Na kouření opravdu nešetřil. Bylo to v roce 1990, kdy svou škodovkou několik dní objížděl trafiky v okruhu 50 kilometrů a vykupoval zásoby kubánských doutníků. Kromě dýmky a pravých „havan“ by si nic jiného nezapálil. Lepenkovými krabicemi označenými HECHO EN CUBA nedlouho po listopadu 1989 naplnil celý sklep. Na vlastní oči jsem to viděl. Vypadlo to jako sklad cihel nebo tvárnic. Musel jich mít stovky, to znamená tisíce doutníků. „Ani americký senátor si to nemůže dovolit,“ holedbal se. Tím měl pochopitelně na mysli americké embargo na dovoz z Kuby. Ale levné to rozhodně nebylo ani u nás, když pak dovoz levného kuřiva z Kuby ustal a ceny šly nahoru. U kubánských doutníků možná i desetinásobně. Staly se luxusem. O jejich prodeji v každé trafice nemohla být už řeč. Jednou jsme seděli u něj na verandě a on, pokuřuje kubánský doutník, se při pohledu na sousedy pracující na zahradě pochechtával. „Ten doutník,“ pravil, „stojí víc, než oni za jeden den vydají na jídlo.“ Dlužno říct, že ta vášeň jej stála život. Zemřel náhle po dosažení padesátky. Prázdné lepenkové krabicemi od doutníků pálil v kotli, několik jich od něj mám na tužky a pera. V jedné s nápisem Partagas bylo „25 Perfectos“. Pokud cenu napsanou tužkou mohu přečíst, prodávaly se u nás v trafikách za 225 korun (československých).

Před svátky jsem se v půli prosince při nákupu několika málo vánočních a novoročních přání dal do řeči s naším trafikantem. Občas si u něj kupujeme poštovní známky a program rozhlasu. Zajímalo mne, jak ty cigaretové krabičky s úděsnými fotografiemi jdou na odbyt. Zda v tom směru zaznamenal menší zájem apod. Takovou odpověď jsem ale nečekal. Prodej cigaret mu nejenže neklesl, ale naopak vzrostl. Krabičky s odstrašujícími obrázky se staly sběratelským artiklem. Už sám se snaží o to, aby sehnal nové exempláře. Mnohým kuřákům nejde jen o cigarety, ale chtějí i krabičky s novými obrázky. Snaží se tedy této nové poptávce vyhovět. „Nevyhovím já,“ říká, „půjdou jinam.“

Hned naproti té trafiky je restaurace. Dole pivnice, kde se kouří, nahoře nekuřácká jídelna. V pivnici si prý ty obrázky ukazují a navzájem vyměňují, aby si tak rozšiřovali své sbírky. Oblíbené prý jsou zvlášť ty obrázky, které jsou nejodpudivější. Vlastně se to dalo i očekávat, jsme národ sběratelů všeho možného. Kdysi se posmívali sběratelům hraček z kinder vajíček, dnes je o tom spousta literatury, pořádají se aukce a některé hračky z těch nejstarších „kinderek“ jsou prakticky nedostupné. Tak vzniká díky cigaretám s děsivými, avšak zřejmě nikoli účinně děsícími obrázky nový obor sběratelství a kompletní série z počátku té akce, která měla aktuální i potencionální kuřáky odstrašovat, budou jednou jistě sběratelsky ceněny. Šance na vytvoření ucelené sbírky se nabízí právě teď a dlouho trvat nebude. Co k tomu říct?

Je vůbec nějak ověřeno, zda všechny ty varovné nápisy nebo obrázky působí směrem, kterým by si autoři těch opatření přáli? Nejsou to jen další hlouposti? Pokud to půjde ve stejném duchu, objeví se třeba jednou i na sklenicích s alkoholem nápisy a odstrašující obrázky. A proč ne také na příliš slaných, tučných či jiných nezdravých potravinách? Člověk by řekl, že takových varování netřeba, že stačí výchova, osvěta atd.

Nedávno se tady psalo o šílenství s revizemi kotlů na tuhá paliva, které měl každý majitel takového kotle podstoupit do konce roku 2016. Je to povinnost ze zákona, jenže – úředníci jaksi pozapomněli na vyškolení dostatečného počtu revizorů. Hlavně že nezapomněli na ty drastické pokuty. Měli jsme štěstí a revizní technik s příslušným oprávněním nám kotel na chalupě zkontroloval v září. Je v pořádku, za dva roky další revize, ale roku 2022 musí jít pryč. Specialista to považuje za šikanu, ale může být i hůř. Prý se dokonce uvažovalo o povinných revizních prohlídkách zahradních sekaček, zda jsou spaliny v pořádku. Teď to sice není aktuální, ale kdoví...

Ta odbočka k revizi kotlů není náhodná. Určité osoby (např. z obecního úřadu) budou smět vstupovat do domů a kontrolovat kotle, způsob vytápění a jaké se používá palivo. Jestliže soud nebo policie zpacká povolení k odposlechům (platí i u domovní prohlídky), nesmí se nic, co bylo získáno, u soudu použít. A tady doslova kdejaký trouba poštvaný sousedem se může procházet domem, kontrolovat kotel, pátrat, čím dotyční topí apod. Proslýchá se, že jsou v politice i takoví, kteří by – pokud by mohli – kouření postavili mimo zákon. Co není dnes, může jednou být. Také jsme nikdy nepředpokládali, že se jednou budou moci úředníci chodit šťourat lidem do kamen a prohrabávat otop. Můj dům můj hrad už prostě neplatí. Protikuřácké patroly oprávněné k domovním prohlídkám by pak mohly následovat obecní strážce čoudících komínů. A co je zdraví závadných věcí v lednicích! Že to je absurdní? Snad ano, ale jakmile se dá sociálním experimentátorům s lidskou svobodou zelená, nebude o sebehloupější nápady nouze.