Vtipy nejsou univerzální. To, čemu se lidé smějí, vypovídá o jejich kulturním zázemí. Pokud se nesmějete stejným vtipům jako vaše okolí, pak jste zřejmě z jiné společenské vrstvy nebo skupiny. Vzpomínám si na vyprávění jednoho Číňana o jeho americkém dětství, které jsem kdysi slyšel v Hongkongu:

Když tam nastoupil do školy, byl ze všech kluků nejmenší a nejslabší. Ničemu nerozuměl, protože neuměl anglicky, nikdo se s ním nebavil a všichni ho pokládali za nemožného. Později trochu vyrostl, zesílil a taky se naučil anglicky. Když se s bavil se spolužáky, rozuměl všemu. Jen nebyl schopen pochopit, proč se smějí tomu, čemu se smějí. Aby svoje neporozumění maskoval, zkoušel se smát s nimi. Potíž byla v tom, že se obvykle začal smát o něco dřív než ostatní, nebo o něco později. Spolužáci ho pak považovali za pitomého, který se směje, aniž by k tomu měl důvod, nebo za natvrdlého. Teprve po dalších několika letech byl schopen pochopit, co jeho americké okolí pokládá za vtipné.

Čemu se smějí Češi? Uvádím tři vtipy, které jsem slyšel v Praze:

- Franta potká Pepu a ptá se ho:“Co děláš?“ „Nic nedělám,“ odpoví Pepa. „No počkej, potkal jsem tě před půl rokem a taky jsi říkal, že neděláš nic..?“ „Ještě to nemám hotový...“ Pepa na to.

- Přijde pán v podroušeném stavu k doktorovi. Lékař ho vyšetří a zjistí, že je nemocen, a tak mu zakáže pití. „A to jako vůbec nesmím pít?“ ptá se pán smutně. Lékaři je pána líto, vidí, že nemoc není vážná, a tak mu povolí jednu skleničku denně. Asi za měsíc se pán dostaví na kontrolu, je ovšem ještě mnohem opilejší, než když přišel prvně. Lékař je z toho značně rozladěn a ptá se, co to má znamenat. Pán vysvětluje: „Víte, pa-pane doktore, k-když já vám tak úplně ne-věřil. Tak jsem se zeptal ještě asi deseti dalších doktorů. A každej mi povolil tu jednu skleničku...“

- Malý Rom najde na chodníku kávovou lžičku a ptá se matky, co to je. Vidí to otec, lekne se a zakřičí: „Honem to zahoď! To je semínko na lopatu!“