Zastánci eutanazie rádi tvrdí, že jde o výjimečný institut, který pomůže důstojně odejít z tohoto světa jen těm nejvíce (a nevyléčitelně) trpícím. Jak ale uvádí časopis RC Monitor, „čerstvá belgická studie zkoumající etické postoje lékařů zjistila, že 93,6 % belgických lékařů pokládá infanticidu za přípustnou za určitých okolností.“

I dr. Bert Keizer, přední propagátor eutanazie v Nizozemsku, uznává, že tzv. „šikmá plocha“ je realitou. Keizer popisuje historii eutanazie v Nizozemsku: „Každá čára, která se nakreslila, byla nakonec posunuta. Začali jsme s nemocnými v terminálním stadiu, ale ukázalo se, že i chronicky nemocní beznadějně a nesnesitelně trpí. Pak přišli lidé s počínající demencí, psychiatričtí pacienti, lidé s pokročilou demencí, staří lidé, kteří zápasí s obtížemi svého věku, a nakonec staří lidé, kteří sice netrpí žádnou nemocí či obtíží, ale přesto cítí, že jejich život už nemá obsah. Nemyslím si ale, že se nacházíme na šikmé ploše v tom smyslu, že bychom směřovali ke katastrofě.“ Cook k tomu suše podotýká: „Zdá se, že debata o eutanazii se zaměřila na špatné slovo. Místo sporu o to, zda kluzký svah existuje, protože na tom je shoda, se debata měla vést o významu slova katastrofa.“

Neúnosný život?

Připomnělo mi to jeden můj starší text. Bylo to loni, kdy svět oblétla zpráva o tom, že lékaři v Nizozemsku provedli eutanazii sedmnáctileté dívky, se ukázala být jako „tak trochu“ falešná. Dívka, která odmítla žít, protože se její život stal z psychických důvodů „neúnosný a k nežití“, zemřela, když odmítla přijímat vodu a potravu. Lékaři jí to ovšem umožnili, když ji nezachraňovali. Debata opět otevřela debatu o holandské praxi, kdy narůstá počet usmrcených s psychickými onemocněními, kteří nejsou vždy schopni fundovaného rozhodnutí. A před dvěma lety dorazil na stůl návrh umožnit smrt každému nad sedmdesát let.

Eutanazie je v Nizozemí legální od roku 2002. V současnosti se provádí eutanazie zhruba u čtyř procent úmrtí a za deset let její počet narostl trojnásobně. Počet úmrtí osob s demencí narostl dvanáctinásobně. Kněz a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity Marek Vácha varuje: „V Nizozemí se okruh pacientů, kterým byla zcela legálně umožněna eutanazie, nyní rozšiřuje na pacienty trpící depresemi, schizofrenií, poruchami osobnosti, Aspergerovým syndromem(!) a rovněž na pacienty, kteří jako důvod žádosti o eutanazii udávají ‚unavenost životem‘.“ A připomíná i bizarní příklad ze sousední Belgie, kde o eutanazii opakovaně žádal uvězněný Frank Van den Bleeken, který byl odsouzen za znásilnění a vraždu. „Z důvodu psychického stresu bylo v roce 2014 jeho žádosti vyhověno.“

Co kdyby…

Původně zákon z roku 2002 stanovil podmínky eutanazie jako „nesnesitelné a beznadějné utrpení“, a to u osob starších dvanácti let. Od šestnácti se mohlo dítě nechat usmrtit bez souhlasu rodičů. Kritici ale varují, že se i tak dost volná pravidla stejně nedodržují. I levicový britský list Guardian přinesl řadu svědectví kritiků současné praxe (za překlad děkujeme info.cz). Theo Boer, který učí etiku na Teologické univerzitě v Kampenu, byl členem regionálních výborů (složených z právníka, doktora a specialisty na etiku), které měly posuzovat každý případ. „Legalizace eutanazie začala kvůli touze vypořádat se s těmi nejhoršími případy smrti. Odehrály se ovšem významné změny, jak tohoto práva využíváme. Dali jsme do pohybu něco, co má mnohem více dopadů, než jsme si kdy dokázali představit.“ Nejde přitom o zásadního odpůrce eutanazie. „Když pomáháte se sebevraždou pacientovi, který je v posledním stádiu rakoviny, je vám jasné, že by stejně zemřel, jakkoliv může být vaše rozhodnutí problematické. Ale pokud by tento člověk mohl žít celá desetiletí, vždy myslíte na to, že by mohl znovu najít životní rovnováhu,“ popisuje Boer. Berně Van Baarsenové, která rezignovala stejně jako Boer z jednoho z výborů, zase vadilo, že se stále častěji setkávala s případy, kdy asistovaná sebevražda byla uplatňována u pacientů, jejichž psychický stav neumožňoval, aby se mohli sami „fundovaně“ rozhodnout, protože trpěli závažnou demencí.

A jak je to u nás? V minulosti u nás eutanazii propagoval například dlouholetý poslanec za ODS Boris Štastný (nyní spolupracovník Václava Klause ml. v Trikolóře). Sněmovna ale návrh v roce 2008 zamítla. Podobně legislativní návrh tohoto druhu odmítla vláda v roce 2016. Nyní je na stole opět podobný návrh, tentokráte z pera poslanců z hnutí ANO.

Proti se naopak staví hospicové hnutí, které nabízí trpícím důstojnou smrt. Ani odpůrci eutanazie totiž nepožadují za každou cenu prodlužovat zbytečnou léčbu. Marek Orko Vácha: „Proti žádosti o ukončení léčby nikdo neprotestuje… Mám právo podepsat revers, jít domů a umřít možná o něco dříve, zato však v kruhu rodiny, mám právo odmítnout navrhovanou operaci a není mojí povinností se nechat léčit dál a dál.“

Uškrťte si babičku sama

A nezapomínejme na lékaře. Psychiatr Radkin Honzák podle serveru Tyden.cz upozornil na to, že eutanazie nese rizika psychického poškození lékaře a rozhodně by to neměla být jeho povinnost. Aneb jak kdysi řekl jeden lékař: „Vážená paní, tak si svou babičku uškrťte sama, ale netahejte do toho slušného doktora!“

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.