5.8.2020 | Svátek má Kristián


ESEJ: Svoboda tisku proti svobodě projevu

10.6.2020

Organizace „Reportéři bez hranic“ zveřejnila letošní žebříček zemí podle svobody tisku. Na špici jsou Skandinávci a první je již čtvrtý rok po sobě Norsko; Severní Korea je stoosmdesátá a předposlední je Turkmenistán.

Boj o ucho

V severských zemích je tedy nejlépe postaráno o to, aby novináři mohli rozšiřovat svoje názory. To je dobře, protože svoboda tisku patří k demokracii. A dobře je ptát se dál. Jak to v evropských demokraciích vypadá se svobodou slova ostatních občanů a jak souvisí svoboda tisku se svobodou projevu? Abychom našli uspokojivou odpověď, zodpovíme si napřed jednu zásadní otázku.

Proč vlastně mluvíme s ostatními lidmi? Jen proto, aby nám pomohli uskutečnit naše cíle. Chcete přemluvit obchodníka, aby vám tu ojetinu dal levněji, šéfa, aby vám přidal, a tamtu slečnu, aby vám dala telefon. Schválně si v duchu projděte svůj dnešní den a zjistíte, že kdykoliv otevřete pusu, tak od ostatních něco chcete. Neustále s lidmi vyjednáváme o podmínkách, za kterých nám pomohou dosáhnout našich cílů.

Tohle přemlouvání je extrémně důležité pro ty, kteří se neumí uživit rukama. Terapeuti, obchodní cestující, kazatelé, politici a hlavně ti, kteří ostatním vysvětlují svět (tedy i já), žijí z toho, jak často je ostatní poslouchají a někdy i poslechnou. Ale úplně všichni lidé tráví život přemlouváním jiných; z očí do očí nebo elektronicky.

Politici jedou napůl s médii

Politici té země, ve které podle „Reportérů bez hranic“ mohou novináři nejsvobodněji na světě rozšiřovat svoje názory, pojali bohulibý plán. Norská vláda „chce chránit roli tisku jako nezávislého kontrolního orgánu“ tím, že ustavila vládní komisi, která má zabránit rozšiřování fake news a hate speech v internetu. Není to divné, že stát chrání svobodu slova novinářů? Před kým vlastně? Vždycky to přece byla vrchnost, která si prosazovala svou pravdu, a proti tomu protestovala společnost. Její hlásnou troubou byli ti, kteří měli odvahu a schopnosti napsat, že svět vypadá jinak, než tvrdí vláda. A teď musí vláda chránit právě je a ještě k tomu v zemi, kde se mají nejlépe na světě? Ptám se tedy znovu: před kým vlastně?

Myslím, že odpověď znám. Ještě nedávno mohli ke společnosti mluvit vlastně jenom politici a publicisté. A tyto dvě skupiny soupeřily na trhu myšlenek o pozornost a podporu lidí. To také vysvětluje, proč novináři ještě docela nedávno, bez ohledu na vlastní politické názory, kriticky sledovali politiky.

Obě profese z této konkurence mocensky a ekonomicky těžily v tom smyslu, že jenom ony mohly ve velkém stylu působit na společnost. Ale zejména ve třech posledních dekádách mnozí lidé marně čekali, až někdo vysloví také jejich názor. A do toho přišel internet a najednou mohl kdekdo hupnout do rozprostřené sociální sítě a říci všem, co si myslí on. To ale velmi vadí těm dvěma skupinám, které dosud stály na řečnickém stupínku samy.

Shrňme si to. Dříve politici a publicisté soupeřili na tržišti myšlenek hlavně mezi sebou. Ale internet zavinil, že teď konkurují i se svými bývalými posluchači. Když si každý člověk může dělat na facebooku nebo youtube svoje vlastní zprávy, tak médiím a politikům ubývá těch, kteří si je vyslechnou a případně poslechnou. A to má pro obě skupiny osudové důsledky:

- Médiím klesá sledovanost, a přitom je pro ně existenčně důležité, aby se u nich kupovaly reklamy.
- A politici se musí bát, kdo je bude volit, když nechtějí nebo nedokážou řešit problémy, o kterých se baví většina.

Jak vysvětlovačům světa, tak i politikům vznikla na internetu armáda konkurentů. Každý, kdo se projevuje na sítích, snižuje šance médií a politiků uspět v boji o uši a mozky společnosti. A proto začínají tyto dvě skupiny spolupracovat.

Dvojhlavý drak

U nás a v ostatních postkomunistických státech to z různých důvodů ještě není tak viditelné. Ale v mnoha západoevropských zemích spolu mají politici a nejenom veřejnoprávní (ale i mnohá privátní) média vášnivou aféru. Co jim to přinese? Média získávají díky spojenectví s politiky možnost omezovat počet svých konkurentů na trhu názorů. Jak? Viděli jsme, že v Norsku zakládají státní komisi, která „zabraňuje fake news a hate speech“ na internetu. A najednou chápeme, proti komu chtějí norští politici bránit média a proč. Vláda ochrání média proti konkurenci z internetu a media se za to stanou agitátory vládní politiky. Samozřejmě se všude najdou publicisté, kteří jsou vůči politické moci kritičtí, ale jsou jasně v menšině.

Nedávno jsem na facebooku popisoval, do jaké míry se v Německu i takové noviny jako Die Zeit, Die Welt nebo Frankfurter Allgemeine, vedle veřejnoprávního rozhlasu a televize, staly součástí provládní propagandistické mašinerie. I tam je to stejná dělba práce jako v Norsku. Média podporují vládu a ta na oplátku omezuje prostor pro konkurenty médií na sociálních sítích. V Německu jdou na všechno „z gruntu“, a tak na kontrolu obyčejných lidí na internetu mají zákon, který právě ještě zdokonalili.

Přitom jde vládám spíše než o pravdu, demokracii a politickou korektnost, jak tvrdí, hlavně o to, aby samy rozhodovaly, co si obyvatelstvo smí myslet o světě. Poté, co vzaly do party své kdysi neúprosné novinářské kritiky, tak se již nemusí zdržovat vyvracením negativních posudků o své politice, které dříve tiskla média. Dnes se pro vládu nepohodlné názory vyskytují hlavně v internetu a ty se dají očernit jako spiklenecké teorie anebo rovnou zakázat jako trestné.

Takže všechno zůstalo při starém, protože i ta dnešní vrchnost chce kontrolovat myšlení společnosti. Dříve cenzuru zdůvodňoval „rozpor s Písmem svatým“ a dnes jsou nepohodlné názory obyčejných lidí zatracovány jako hate speech nebo fake news. Dříve o názorovou jednotu společnosti pečovala inkvizice, později cenzurní úřady a dnes jsou to expertní komise a mediální mainstream.

A tak se z politiků a médií, dvou bývalých soupeřů o moc, stal dvojhlavý drak, který pečuje o svobodu tisku a zároveň ohrožuje svobodu projevu.

Jak najít pravdu?

Hned na začátku jsme si řekli, že se obracíme na jiné lidi, abychom je přesvědčili o své pravdě. Kdyby se na tohle hemžení díval Marťan, tak si řekne: Ale ti přece nemluví o pravdě, ale o názorech a domněnkách. A když se na to díváme my, tak se myslím shodneme přinejmenším v tom, že každý má na svůj názor právo.

Ale jak se z názoru stane pravda? Začněme takhle: Ať k vám hovoří premiér, novinář, soused nebo manželka, tak se vždy jedná pouze o jejich domněnky o tom, co se děje a co by se mělo stát. To že má slovo premiéra a vaší choti větší váhu než výrok obyčejného člověka, souvisí s jejich mocí, ale ne s pravdivostí jejich slov. A hleďme, na tom se jistě shodnu (aspoň pokud jde o premiéra) i s našimi „chvilkaři“ a to se mi poštěstí málokdy.

Jestliže pravda není to, co mohu přikázat, nebo to, co mi kamarádi odkývají, tak jak ji poznám? Pravdivost názoru se musí ověřit v praxi a to se stane takhle: Každý z nás si vytváří domněnky, jak funguje svět, a vypráví o tom ostatním. Tyto domněnky se stanou pravdou, když se prokáže, že pomáhají i jiným lidem dosahovat jejich cílů.

Každý tedy hledá to nejlepší řešení pro sebe a při tom ověřuje nebo vyvrací domněnky jiných lidí o tom, jak funguje svět. Neustále posuzujeme kvalitu různých návrhů na řešení těch samých problémů a účastníme se tak na nekonečném referendu o pravdě. A počet těch, kteří se rozhodnou pro stejný způsob chování, dokazuje jeho účinnost, která je totožná s pravdivostí. Prostě myšlenky, které lidem přinášejí prospěch, jsou používány častěji a nesmysly se brzy odhalí, protože jsou nepoužitelné.

Ano, existují i tzv. vědecké pravdy. To jsou domněnky o fungování světa, které schvaluje většina uznávaných autorit kmene sociologů nebo nárůdku politologů. Tyto pravdy jim pomáhají získat dojem, že právě oni nejlépe rozumí tomu, jak funguje svět, a sdělují to ostatním.

Ale obyvatele několikanásobně většího světa obyčejných lidí zaměstnávají velmi konkrétní sociální a politické otázky jako „vyjdu do konce měsíce“, „udržím si práci“, „splatím byt“ anebo „jak dostanu kluka do učení“. Při jejich řešení jim sociálněvědecké pravdy příliš nepomohou. A to je hlavní důvod, proč sociální vědci sice hodně mluví o lidské společnosti, ale mají málo co říci lidem, kteří v ní žijí.

Co to znamená konkrétně? Učená hypotéza ctihodného akademika třeba o sociální rovnosti nebo emancipaci musí obstát v konkurenci s názory lidí z ulice na rozdělování společenského bohatství a na rodinu, tedy na ta samá témata. A jestliže lidem vědcovo doporučení nepomáhá úspěšně jednat v jejich každodenním životě, tak zůstane pravdivé pouze na výspách kateder a osamělých atolech odborných časopisů, prostě v sektě sociálněvědně postižené inteligence. Ale právě to některým jejím členům hrozně vadí a snaží se své pravdy prosadit v celé společnosti pomocí publicisticko-žurnalistického ovlivňování politiků. Protože ti, jak známo, schvalují zákony. To se bohužel až příliš často povede a pak je normálním lidem pod trestem vnucováno chování, které nikdy nebude mít jejich podporu. I za to může ten dvojhlavý drak vlády a publicistů, o kterém jsem se zmínil.

Nakonec jsou to ale přesto spíše lidé žijící obyčejné životy než studovaní experti, kdo rozhoduje o tom, jak se chovat. Proč to tak je? Když se větší skupina lidí shodne na upotřebitelnosti určitého způsobu chování a jedná podle toho, tak tím utváří podmínky, ve kterých jednají i ostatní. A ti udělají dobře, když se budou řídit podle toho, co a jak se dělá tam, kde sami žijí. Musí se tak chovat, když chtějí, aby jim ostatní rozuměli a umožnili uskutečňovat jejich záměry.

Vyjádřím to ještě trochu jinak. Již na začátku jsme si řekli, že cíle dosahujeme vždy snáze s pomocí dalších lidí. A proto se každému z nás vyplatí brát vážně většinové názory o fungování společnosti, ve které žijeme.

Sociální sítě - hnojiště nebo kompost?

A teď se zeptám: Co je potřeba k tomu, aby byly vybrány co nejkvalitnější poznatky o společnosti?

Když zakážeme psát novinářům, co chtějí, a hrozíme jim soudem, tak omezujeme jejich svobodu vyjadřování. Ale to je totéž, jako když zakážeme nějakému neznámému grafomanovi vylévat si srdce na internetu. Jak profesionální publicista, tak příliš pilný amatér mohou být totiž zdrojem užitečných poznatků. Žádný expert neprodukuje automaticky jenom záblesky svého génia a i laik se zmůže na víc, než jen na nesouhlasné poštěkávání. A tak k poznání pravdy potřebujeme oba. Jednak proto, že při hledání užitečných myšlenek je dobře mít co největší výběr; nikdy předem nevíme, kdo přijde na něco důležitého.

A za druhé: Pravdivost jakékoliv domněnky poznáme až poté, co byla vyzkoušena v soutěži s co největším množstvím jiných myšlenek. A proto nesmí být některé názory předem vylučovány jenom proto, že jsou nezvyklé. To ale hrozí poměrně často, protože každé originální řešení vypadá (a dokonce musí vypadat) divně. Jinak by totiž nebylo originální, že ano? Takže je snadné očernit každou zlomovou myšlenku jako fantasmagorii nebo fake news. Jak v historii, tak i v současnosti k tomu dojde tím snáze, když se vám nějaká myšlenka nehodí a máte moc ji zakázat.

Že je většina nových myšlenek stejně na nic? No a co má být? K východiskům se dostaneme jen slepými uličkami. A těm se určitě nevyhneme ani tehdy, když budou smět mluvit jenom státem certifikovaní mudrcové. Každý z nás přece ví, že slepé uličky, do kterých nás zahnali experti, by vydaly na labyrint kontinentálních rozměrů. Tak o co se vlastně přeme? O to, že ti, kteří chtějí lidem přikazovat, co si mají myslet, se bojí živelnosti sociálních sítí a lidí s vlastním názorem.

Proto odpůrci diskuze všech o všem vydávají internet za doupě morální a intelektuální pokleslosti, jakési hnojiště společnosti, které je třeba neustále rázně vyklízet. Ale ve skutečnosti jsou sociální sítě spíše hromada kompostu, ve které kvasí a kypí útržky pravdy, které vznikají při milionech dennodenních pokusů lidí pochopit, jak obstát ve světě.

Internet je místo názorových přestřelek a nelogického překřikování, kde se lidé nedokonale, ale úporně snaží pochopit a ovlivnit své okolí. Je to cosi jako ona prebiotická polévka, ze které měl podle jedné teorie vzniknout život na zemi. Je to místo, kde se odehrává evoluce myšlení, která se stejně jako její biologická příbuzná slepě, to je pokusem a omylem, mutací po mutaci snaží vyrovnat s měnícím se okolím. Richard Dawkins toto podobenství rozpracoval do teorie o vzniku a prosazování idejí.

Zkrátka a dobře je chyba, když vláda nebo komise moudrých chtějí předem zakazovat některé názory. Taková „mírná evoluce v mezích zákona“ je totéž, jako kdyby před miliardami let nějaká expertní komise při ministerstvu vnitra zakázala rybám, aby zkusily, jestli se na ploutvích nedá chodit po zemi.

Proto je nejlepší, aby každý směl říci cokoliv a jeho odpůrci mohli cokoliv namítnout s cílem jeho názor vyvrátit. Lepší než zakázat je vyzkoušet účinnost všech myšlenek v referendu milionů normálních životů. Jen tak se buď dokáže jejich pravdivost, anebo odletí na hromadu prokazatelných pitomostí.

Shrnutí

Na začátku jsme s podivem zjistili, že když vzkvétá svoboda tisku, tak může zároveň trpět svoboda slova. V poslední době pozorujeme, že demokratické vlády nekritizují média, ale snaží se je posilovat tím, že stále více cenzurují obyčejné lidi. A ti si to právem nechtějí nechat líbit.

Řekli jsme si také, že se pravdivost myšlenek pozná podle počtu těch, kteří je používají při dosahování svých cílů. Tak probíhá každodenní hlasování o změnách ve společnosti. To se ale vládám nelíbí, protože nad ním nemají kontrolu. A proto většina politiků a velká část publicistů naoko tvrdí (a ti hloupější z nich i věří), že obyčejní lidé si bez jejich moudrého vedení neporadí.

Na cestě životem leží spousta myšlenek, které mohou sloužit jako stavební kameny pro různé světy. Jejich použitelnost mají lidé právo vyzkoušet sami a vláda se má postarat jen o to, aby spolu směli svobodně diskutovat o čemkoliv a kdekoliv. Takže jestli je potřeba chránit svobodu tisku před svobodou slova obyčejných lidí, tak stejně důležitá je ochrana lidí před poučováním, přemlouváním a manipulacemi shora.

Obyčejní lidé jsou velmi dobře schopni sami posoudit užitečnost různých názorů a vyprávějí si o tom také na sociálních sítích. Ty samozřejmě nejsou podle pravidel politické korektnosti vydezinfikovanou výrobní linkou jediné „čisté pravdy“, nýbrž semeništěm a kolbištěm různorodosti. Setkávají se tam ti, kteří věří, že správný může být i jiný pohled na věc než ten, který jim přikazuje vláda a vnucují experti na cokoliv. Sociální sítě jsou gigantický, dnem i nocí zasedající parlament, kde lze projevit svůj vlastní názor. Ostatní jej podpoří nebo sepsují a někteří ho vyzkouší v praxi svého vlastního života. To je svoboda slova, která je podmínkou demokracie.

Slavný filosof Voltaire kdysi řekl, že jedno náboženství je návod na despocii, dvě náboženství vedou k občanské válce, ale třicet náboženství podporuje vznik rozumně fungující společnosti. A v tom samém duchu lze dnes říci: Svoboda tisku bez svobody slova je názorová diktatura neprávem namyšlené menšiny.

Upravená a rozšířená verze podcastu.

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.