20.10.2020 | Svátek má Vendelín


ESEJ: Psychologická stránka proimigračního aktivismu

14.12.2019

Jedním z hlavních požadavků multikulturalismu je požadavek, abychom tolerovali kulturní odlišnost a kulturně odlišné lidi nediskriminovali, tj. abychom k nim přistupovali stejně, jako by kulturně odlišní nebyli.

Tento požadavek je vnitřně rozporuplný, neboť jeho první polovina odporuje té druhé. Je to pravidlo na způsob Hlavy XXII: Musíte ke kulturně odlišným lidem přistupovat, jako by kulturně odlišní nebyli, zároveň však musíte tolerovat jejich kulturní odlišnost. To znamená, že u nich musíte tolerovat i to, co byste u lidí stejné kultury/národa netolerovali; jenže právě v tu chvíli, kdy to tolerujete, tak už se k nim zase nechováte jako k lidem ze stejné kultury.

Nejenže je tento požadavek logicky nesplnitelný, ale odporuje i základním principům fungování společnosti. Společnost respektuje lidi na základě úspěšné socializace. Neznalost dobrých způsobů lze tolerovat u cizinců a u dětí. Takoví lidé mají sice nárok na zvláštní ohledy, nikoliv však na to, aby byli chápáni jako plnohodnotný člen společnosti. U dítěte se ovšem předpokládá, že se jím po úspěšně zvládnuté socializaci stane. Cizinec se jím též může stát, pokud se rozhodne vyvinout potřebné úsilí a zjedná si respekt úspěšnou socializací do nové kultury, v níž přestane být cizincem.

Mimochodem, pokud vás společnost, do níž jste se přistěhovali, začne akceptovat na základě úspěšně zvládnuté socializace, pak to lze považovat za významnou hodnotu. Pokud vás má společnost povinnost přijímat bez ohledu na úspěšné začlenění, pak je takové přijetí bezcenné. V tomto případě bychom měli hovořit spíše o lhostejnosti. Z důvodu povinné vstřícnosti vás domácí raději nebudou konfrontovat s tím, že děláte něco špatně (aby nebyli osočeni z rasismu), čímž pádem vám skutečné začlenění naopak ztíží.

Co je možná ještě pozoruhodnější než nesmyslnost morálního apelu multikulturalistů, je ta okolnost, že jejich požadavek nápadně připomíná požadavek bezpodmínečného přijetí, jaké je považováno za typický znak mateřské lásky. Levicoví aktivisté chtějí nabídnout přistěhovalcům z cizích kultur něco na způsob mateřského přijetí. Je to velmi podivné, neboť společnost ani stát určitě nemají suplovat matku.

Tento na první pohled nenápadný detail vyvolává podezření, že levicoví aktivisté, kteří hlásají podobné ideje, trpí nějakým deficitem mateřské lásky. Vypadá to, jako by byli motivováni hledat ji ve vnějším světě a napravovat svět tím, že do něj dostanou mateřskou lásku alespoň politicky, když už se jim to nepodařilo v osobním životě.

Mohli bychom takové úsilí teoreticky považovat za chvályhodné. Co může být lepšího než poskytovat světu lásku a péči? Ve skutečnosti je takové úsilí mimořádně problematické, což se pokusím ukázat v dalším textu.

Pečovat a chránit

Přístup proimigračních aktivistů lze označit jako pečovatelský a ochranářský. Projevuje se snahou chránit druhého před problémy a řešit tyto problémy za něj. Pečovatelé jsou odhodláni zajistit svým klientům v západní společnosti přijetí, dostatečné pohodlí, pomáhají jim někdy ještě dříve, než překročí hranice Evropy. Řadu těchto úkonů by jistě zvládli migranti udělat sami, ale proč to neučinit za ně, když máme tu možnost? Pečovatelé se také snaží chránit přistěhovalce před zlem, které by je mohlo v západních zemích potkat a které se snadno schovává pod velmi pružný pojem „rasismus“. Je to dosti bizarní, když někoho tzv. integrujete do společnosti tím, že ho před touto společností zároveň chráníte.

Neměli bychom si zde plést nezbytnou pomoc s pečovatelstvím. Rozdíl mezi obojím trefně vyjádřila americká psycholožka Bryn C. Collinsová: Pomoc je, když za druhého uděláte něco, co nemůže udělat sám. Pečovatelství je, když za něj děláte věci, které může a měl by dělat sám.

Dalo by se to vyjádřit ještě jinak: Jakákoliv trvalá pomoc člověku nebo skupině lidí (pokud nejsou trvale postižení/nemocní) je problematická. Pomoc má vypadat tak, že pomůžu člověku, co se dostal do nouze, pak ale jdeme oba dál svou cestou. Nikdo není povolán k tomu, aby celý život přijímal pomoc, a stěží je někdo povolán k tomu, aby celý život pomoc poskytoval. Kdybych to měl říci záměrně tvrdě, pak bych řekl, že trvalá pomoc je zločin. Pomáhají-li Evropané (ať už státy, nebo neziskové organizace) africkým zemím dlouhá desetiletí, pak je něco velmi špatně. Tyto země by se měly postavit na vlastní nohy a to můžou jedině tehdy, pokud pomoc přestane.

Jen málo lidí dokáže na první pohled pochopit, co je na pečovatelství, resp. na tzv. pomáhání špatně. Špatné je na tom to, že člověk, který pečuje, si tímto způsobem přisvojuje moc nad druhým člověkem. Je to způsob, jak druhého manipulovat a ovládat. Přijmout pomoc/péči rozhodně není zadarmo. Ať už se jedná o partnerský nebo jiný vztah, funguje to tak, že pečovatel se snaží získat moc, aby se zabezpečil před ztrátou lásky. Pokud je na vás někdo závislý, pak nemůže ze vztahu s vámi utéct. Pečovatelé jsou zároveň lidé, kteří trpí pocitem vlastní nedostatečnosti. Domnívají se v skrytu duše, že si nezaslouží být milování takoví, jací jsou. Pečování o druhou osobu je pokusem, jak si lásku vysloužit. Za jejich činností je poselství: Budeš mě milovat za to všechno, co pro tebe dělám.

Pečování a rasismus

Političtí aktivisté zaměřují své pečovatelské úsilí na určité skupiny lidí, jako jsou imigranti, muslimové, homosexuálové apod. Osobují si právo mluvit za tyto skupiny, být jejich hlasem a zajišťovat komunikaci mezi těmito skupinami a zbytkem společnosti. Dává jim to moc. Bohužel komunikace, do níž se vložil samozvaný prostředník, bývá velmi často dysfunkční.

Je pochopitelné, že skupiny definované etnicitou nebo sexualitou mohou být jistým způsobem společensky znevýhodněné. Těžko však lze přijmout tezi, že všichni příslušníci těchto skupin jsou pouhými oběťmi, které se nedokážou v běžném životě prosadit a formulovat své zájmy. Naopak mnozí z těchto lidí vedou zcela plnohodnotný život.

Aktivisté se však tváří, že vystupují za celou znevýhodněnou skupinu lidí. Ignorují při tom fakt, že mnozí „zastupovaní“ s nimi nesouhlasí. Najdeme příslušníky imigračních menšin, homosexuály apod., kteří odmítají to, co v jejich zájmu prosazují levicoví liberálové. Jenomže většinová společnost o tom obvykle nemá tušení a považuje hlas levicových aktivistů za legitimní hlas menšinového zájmu.

Příslušníci menšin, kteří se rozhodli levicový aktivismus veřejně kritizovat, jsou samozřejmě problém. Naštěstí jich nebývá mnoho. Pokud jde o nesouhlas lhostejných příslušníku menšiny, tam je vždy po ruce argument, že tito lidé jsou tak utlačení, že si svůj útlak neuvědomují. Proto mohou aktivisté tvrdit, že bojují i za ty, které jejich boj nezajímá.

Skrytým paradoxem je, že aktivisté potřebují skupiny, které jsou v jistém smyslu nesvéprávné, aby mohli mluvit za ně. Ovšem pokud vymezíte určitou skupinu např. etnickým původem a pak s ní zacházíte, jako by byla nesvéprávná, pak tímto činem již z podstaty věci deklarujete pozici sebe sama a své etnické skupiny jako nadřazenou, zatímco pozici skupiny druhé jako méněcennou. Některé lidi pouze na základě etnického původu chápete jako neschopné bez cizí pomoci obstát v běžném životě společnosti. V tu chvíli sami konstruujete a zastáváte to, proti čemu bojujete. A lze to těžko nazvat jiným slovem než rasismus. Ostatně mnozí příslušníci menšin to takto celkem oprávněně vnímají.

Exmuslim egyptského původu Hamed Abdel Samad to na jedné ze svých přednášek vyjádřil slovy: „Víte, kdo jsou rasisti? Ti, kdo si myslí, že muslimové nejsou ještě tak daleko, že nezvládnou kritiku. (...) Tohle je skutečný rasismus. Jde o netoleranci, kdy od muslimů očekávají velice málo. Dívají se na ně a myslí si, že jsou nějakou podřadnou rasou, která nedošla ve vývoji dost daleko: ‚Drž hubu, Mohamede, já tě budu bránit.‘ Tohle dělá spousta levičáků. Nevěří, že tito lidé jsou schopní a rovni v každém slova smyslu.“

Myslím, že by tady měla zaznít i ta skutečnost, že podobným způsobem, jakým dnes zdůvodňují aktivisté svou péči o imigrační menšiny (nebo o chudé v Africe), byly zdůvodňovány evropské koloniální výboje na konci 19. století. Byly vnímány jako civilizační mise, jako pomáhání obětem necivilizovanosti, jako ochrana divochů před místními despoty a tmáři atd.

Je v tom skryt temný podtext. Pečovatelský a ochranářský přístup k mimoevropským etnickým společenstvím je nejlepší způsob, jak si uchovat pocit nadřazenosti i poté, co jsme navenek museli deklarovat, že jsme si rovni. Levicoví liberálové by měli za trest stokrát denně opisovat větu: Evropané nejsou vládci světa.

Nesmíš trpět za to, co uděláš

K projevům ochranářského komplexu patří i snaha chránit druhého před negativními důsledky jeho vlastních činů. Tohle je možná vůbec nejstinnější stránka nezralého poskytování dobra. Zdánlivě to znamená přijímat druhého, jaký je, mít ho rád i s jeho chybami. Ovšem to je opravdu pouze zdání. Mezi nepodmíněnou láskou a ochranářstvím je zásadní rozdíl. Nepodmíněnou lásku vyjadřuje vzkaz: „Miluji tě takového, jaký jsi, ale to neznamená, že neponeseš důsledky svých činů.“ Ochranářství znamená: „Ať uděláš cokoliv, budu tě vždy chránit před vším nepříjemným, co by tě mohlo potkat.“ Druhý přístup je manipulativní, mocenský a bere druhého jako nesvéprávnou bytost.

Tento rys manipulace je v jednání levicových aktivistů velmi zřetelný. Asi nejlépe to lze demonstrovat na případech, kdy se levicoví aktivisté snažili zabránit tomu, aby imigranti byli potrestáni za své zločiny. V době uprchlické krize roku 2015 došlo v Itálii k události, kdy jistá aktivistka byla skupinově znásilněna súdánskými migranty. Její kolegové ji ovšem nejprve přesvědčili, aby útok na policii nehlásila. Žena později své rozhodnutí změnila, za což byla svými kolegy-aktivisty tvrdě odsuzována.

Z hlediska aktivistů má tento postoj racionální zdůvodnění. Lze ho formulovat asi takto: „Zpráva o násilí ze strany migrantů by mohla vyvolat ve společnosti negativní emoce vůči migrantům jako takovým, což by poškozovalo i řadu nevinných lidí, proto je třeba publicitě za každou cenu zabránit.“

Na druhé misce vah je ovšem nepotrestaný zločin. Skupina násilníků měla podle rozhodnutí aktivistů žít dále volně v uprchlickém táboře, kde mohli svůj zločin kdykoliv zopakovat. Nejsnazší a nejpravděpodobnější obětí dalšího jejich zločinu jsou přitom jiní imigranti, neboť ti s nimi sdílí stejný životní prostor. Toto má být podle levicových aktivistů láska k imigrantům? Chránit agresory a vystavovat nebezpečí slabší imigranty, aby to nepoškodilo obraz přistěhovalců jako celku?

Britský publicista Dougles Murray cituje ve své knize Podivná smrt Evropy dopis čtyřiadvacetileté německé ženy (napůl tureckého původu), kterou v Mannheimu znásilnili tři migranti. Žena nejprve tvrdila policistům, že ji napadli Němci. Když posléze přiznala pravdu, násilníkům se za to v otevřeném dopise omluvila:

„Mým ideálem je otevřená přátelská Evropa, ve které můžeme všichni bezpečně žít. Opravdu se moc omlouvám za nás za všechny. Vím, že vy v bezpečí nejste, protože žijete v rasistické společnosti, ani já nejsem v sexistické společnosti v bezpečí. Nesmírně mě ale trápí, že jste se porušením sexuální hranice vystavili ještě větší rasistické nenávisti. Slibuji, že budu křičet, že to tak nenechám. Nehodlám nečinně přihlížet tomu, jak vás naši starostliví rasističtí občané budou považovat za problém. To není pravda, ne, vy nejste problém, jste báječné lidské bytosti, které si zaslouží svobodu a bezpečí jako každý.“

Tento případ je patologický už na první pohled. Za povšimnutí stojí to, že dotyčná žena se snaží agresorům poskytnout bezpodmínečné přijetí (“jste báječné lidské bytosti“) a zároveň je ochránit před následky jejich jednání. Vyhýbá se tomu, aby zločin označila pravým jménem, používá odosobněný eufemismus „překročení sexuální hranice“. Ač se to nedá z dopisu jednoznačně vyčíst, působí to, jako by dotyčná žena nebyla ve spojení s vlastními emocemi. Nenávist, kterou zjevně cítí (aniž by si to ovšem přiznala), obrací proti německé společnosti (“naši starostliví občané“). Pisatelka říká agresorům jinými slovy: „Vy jste oběť, já jsem oběť, musíme se mít rádi, abychom se chránili před zlou německou společností, neboť její nenávistnost je pravým problémem a důvodem, proč vy i já musíme trpět.“ Sama se chce zjevně považovat za dobrou a milující bytost.

Jsem naprosto přesvědčen, že nikdo z těchto aktivistů by nehájil nepotrestání zločinu u pachatele bílé pleti. To je ovšem postoj, který hraničí z dehumanizací lidí mimoevropského původu. Je to podobné, jako když řekneme o loveckém psu, který ponechán bez dozoru zadávil ovci, že tento tvor za to přece nemůže, a nelze mu to tudíž mít za zlé. Chceme tímto způsobem mluvit o lidských bytostech?

Příslušníci etnických menšin si pochopitelně urážlivost tohoto postoje uvědomují. Americký černošský profesor Shelby Steele poznamenal na adresu liberální levice, že liberální běloši si musí pokaždé „představit černochy mimo rámec osobní zodpovědnosti“.

Proč je ochranářství destruktivní?

Ochranářsko-pečovatelský přístup je ve svých důsledcích mimořádně destruktivní. Již zmíněná psycholožka B. C. Collinsová uvádí ze své terapeutické praxe zajímavý případ ženy, která dlouhodobě chránila svého syna před všemi možnými průšvihy. Pokračovalo to do doby jeho osmnáctých narozenin. Brzy po nich spáchal čin, za nějž musel jít do vězení. Zoufalá matka by bývala ráda pomohla synovi zaplacením kauce. Jelikož neměla dost peněz, požádala o pomoc synova otce, s nímž nežila. Ten to však odmítl s tím, že kluk by měl pocítit důsledky svých činů. Když se syn vrátil z vězení, sbalil si své věci a řekl matce: „Jdu bydlet k tátovi. On mě nechá žít jako dospělého.“

Normální člověk se bude snažit z vlivu pečovatelského ochranáře vymanit. Bere-li vám někdo moc nad vlastním životem, je to z jeho strany manipulace. Podle Collinsové pečovatelé přitahují jistý typ rovněž narušené osobnosti, kterou ona označuje slovem „hráč“. Jsou to lidé, kteří odmítají převzít odpovědnost za své činy. Snaží se urvat ze života, co se dá, jsou bezohlední a zodpovědnost za své činy svalují na ostatní.

Pro lidi, kteří mají sklony k ochranářskému chování, je příznačné, že si přisvojují více zodpovědnosti, než jim přísluší. Mají pocit, že jsou zodpovědní za odstranění veškerého zla na světě, a nedochází jim, že jejich moc má své hranice.

Jedním z příkladů tohoto neurotického spasitelství je i sebeobviňování Evropanů za to, že se ve Středozemním moři utopilo tolik a tolik uprchlíků. V jistém italském dokumentu byl rozhovor se Syřanem v řeckém uprchlickém táboře. Tento muž emotivně líčil, jak se při plavbě málem utopilo malé dítě, a říkal do kamery: „Proč toto dítě muselo málem zemřít?“ Poselství autorů dokumentu bylo zjevné: Protože vy (Evropané) jste tak bezcitní! Přijímání imigrantů označil v témže dokumentu italský profesor za morální povinnost.

Jenže co zodpovědnost těch, kteří nasedli do člunů? Co zodpovědnost pašeráků lidí, kteří tyto nedostačující čluny nabídli jako prostředek pro nelegální překročení hranice a vzali si za to peníze? Nejsou snad rodiče dítěte zodpovědní za své rozhodnutí, že odcestují i s dětmi z jedné bezpečné země (Turecka) do jiné bezpečné země (Řecka) ilegálním způsobem? Proč má být za důsledky jejich činů zodpovědný evropský občan nebo vláda evropského státu, která o tomto jejich rozhodnutí ani nevěděla? Proč má konat, aby zabránila negativním důsledkům takovýchto rozhodnutí? Navíc podle představ mnoha aktivistů a aktivistických politiků má jít o konání vlády mimo hranice vlastní země, v tomto případě v mezinárodních vodách. Pravý název pro takové obviňování Evropanů je citové vydírání.

Za touhle morální posedlostí se skrývá velice podivná představa. Aktivisté a jim naklonění novináři nám vysílají zhruba následující poselství: „My Evropané jsme bozi, kteří jsou zodpovědni za všechno dobro a zlo tohoto světa!“ Jenže zlo se děje ve všech částech světa každý den. Když už má Evropa zasahovat mimo své hranice, proč ne i na území jiných států? (Někteří moralisté by to asi uvítali.) Proč nemá být evropská moc přítomna v Africe, v Jižní Americe, v Asii, v Rusku? Proč by neměla Evropská unie každý den a na všech místech světa zachraňovat děti před chybnými rozhodnutími jejich rodičů?

Lidem s pečovatelským komplexem chybí vědomí hranic. Jsou snadnou obětí manipulace a zneužívání, protože nerespektují své vlastní hranice. Nerespektují ale ani hranice druhých lidí. Mají tendenci odebírat moc jiným lidem a řešit problémy za ně. Často a ochotně přebírají zodpovědnost za něco, co jim nepřísluší. Trpí zároveň přehnaným pocitem viny. Ten koresponduje s jejich vnitřní obavou, že si nezaslouží lásku. Pokaždé, když nemají dostatek moci, aby tzv. zachránili druhého člověka, dostaví se sebeobviňování, které jim potvrdí vnitřní pravdu o vlastní nedostatečnosti a které se stává impulzem k tomu, aby ještě usilovnějším pomáháním druhým si vysloužili lásku a uznání. Není jistě náhodou, že levicoví aktivisté se opakovaně vyslovují pro zrušení hranic, že demonstrují pod transparenty „Tato země není naše“ apod. Jelikož absenci vnitřních hranic považují za svou přednost (nazývají to otevřeností vůči druhým lidem), chtějí tento rys své ochablé a bezcharakterní povahy vnutit i okolnímu světu.

Ochranářství jako trend i selhání dnešní doby?

Pečovatelský komplex není určitě nic nového. Stejně tak není nové ani to, že lidé, kteří trpí komplexy, si je „léčí“ působením v politice. Nové je možná to, že celá jedna politická doktrína svými postuláty a svou vnitřní logikou odpovídá tomuto typu emocionální nezpůsobilosti.

Aby mi nebylo špatně rozuměno: Netvrdím, že všichni lidé, kteří se vyslovili pro vstřícnou imigrační politiku, trpí komplexem. Tak to určitě není. (Lze uvést řadu osobností, které byly pro přijímání migrantů a pro něž tato charakteristika ani vzdáleně neplatí, mj. Angela Merkelová.) Také nebudu tvrdit, že neexistují lidé, kteří jsou vstřícní vůči migraci, aniž by zastávali zde uvedené názory jako celek.

Mám však důvod se domnívat, že úspěch pečovatelské politické doktríny je umožněn tím, že ve společnosti existuje mnoho lidí, jejichž psychologické nastavení odpovídá danému způsobu uvažování.

To samozřejmě neznamená, že jde o příčinu daného jevu. Za propagací těchto myšlenek stojí jistě mocenské a ekonomické zájmy, o kterých jsem zde nemluvil. (Např. příznivci tzv. evropského superstátu bezpochyby uvažují o migrantech jako o lidech, kteří nebudou loajální ke státům národním, a nebudou tudíž hlasovat pro takové nesmysly jako brexit.)

Mohou však spolupůsobit i další faktory. Nabízí se provokativní otázka, jestli pečovatelský přístup nesouvisí s vyšším počtem žen v politice (viz např. silná proimigrační politika právě ve Švédsku). Podobně provokativní otázkou by bylo, jestli hledání bezpodmínečného přijetí v politice neukazuje na krizi mateřství v západní společnosti. (Krize otcovské role v moderní společnosti je naproti tomu už poměrně dlouho diskutována.) Ať už je to jakkoliv, zdá se zjevné, že k ochranářsko-pečovatelským postojům mají větší sklon lidé, kteří ve svém životě postrádají bezpodmínečné přijetí.



Testování s Hami: Rozdáváme 80 batolecích mlék s výbornou chutí
Testování s Hami: Rozdáváme 80 batolecích mlék s výbornou chutí

Batolecí mléka Hami pro děti od ukončeného 12. a 24. měsíce obsahují potřebné živiny, jsou obohaceny o důležité vitamíny a minerální látky a...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.