Je absurdní i příznačné pro dnešní dobu, jak snadno se ve veřejném prostoru prosazují ta ekologická opatření, která slibují někomu ekonomický prospěch. A naopak: je velmi těžké dojít k ekologickému rozhodnutí, z něhož nikdo nic nezíská a které nedejbůh bolí.

Příkladem je ekologická daň na prodej starších vozidel. Opakovaně se v médiích zdůrazňuje, že nová vozidla jsou ekologicky šetrnější, a tudíž pokud lidé vymění staré automobily za nové, prospěje to životnímu prostředí. Tento argument je ovšem manipulativní, protože podstatnou část reality zamlčuje. Ekologickou zátěž totiž nepředstavují jenom emise, ale i výroba a likvidace starých vozidel.

Vezměme si například důchodce, který s favoritem dojede jednou týdně 10 km do sousední vesnice na návštěvu či na nákup. Opravdu by takový člověk zanechal za sebou menší ekologickou stopu, pokud by si třeba od roku 1993 kupoval každé čtyři roky nový vůz?

Nelze jednoduše říci, že výměna vozového parku prospívá ekologii, aniž bychom nezohlednili další okolnosti. Museli bychom poměrně komplikovaně porovnat ekologickou stopu provozu proti výrobě nového a likvidaci starého vozidla. Je také jasné, že by taková rovnice dopadla jinak u automobilů, které jezdí zřídka, a jinak u těch, která jsou v provozu často.

Nehledě na to, že novější dieselové motory osobních aut mají sice nízké emise nežádoucích plynů, ale polétavý prach, který produkují, s sebou nese podle některých studií značná zdravotní rizika.

Ačkoliv je pochybné, nakolik rychlejší výměna vozového parku pomáhá ochraně přírody, je naprosto jisté, že pomáhá výrobcům automobilů. Ti mohou každé dva roky přijít s inovací, kterou prohlásí za ekologické vylepšení, a přesvědčovat motoristy, že si mají jejich výrobek z tohoto důvodu koupit.

Na tomto přesvědčování není samozřejmě nic špatného. Problém je, jsou-li lidé přesvědčování ke koupi prostřednictvím zákona. Prohlašují-li podnikatelé v automobilovém odvětví, že stárnutí vozového parku nepříznivě ovlivňuje životní prostředí, může se zdát jejich péče o ekologii až dojemná. Méně dojemné však je, když si uvědomíme, že se nám zde ve jménu ekologie předkládá zákonné řešení, které není ani liberální, ani sociální (vytahuje peníze z kapes těm, kteří na novější vůz nemají, i prodejcům starších vozidel), přičemž ekologický dopad takového opatření je přinejmenším sporný.

Péče o životní prostředí a o bezpečnost jsou oblastmi, kde se nejčastěji projevuje zvláštní symbióza mezi státem a podnikateli. Politici prokážou péči o zdraví občanů tím, že je přimějí koupit si něco bezpečnějšího či zdravějšího. Krásné na tom je, že to mohou dělat pravicové i levicové vlády, aniž by se tím v očích voličů nějak zvlášť zpronevěřili svému programovému zaměření. Smutné je, jak málo jsou sporná opatření tohoto druhu rozporována.