Tolkien by jistě odpustil určité vykradení názvu jeho ikonického díla a snad by i uznal, že použitý titulek článku se hodí nejen k jeho, ale i k mému textu. Jedná se mi totiž o systém starobních důchodů, fenomén před časem vzniklý a dnes se jevící nepříliš schopný další existence. Není vyloučeno, že lidstvo shledá cestu starobních důchodů slepou a života neschopnou a bude se muset vrátit o kousek zpět a zabezpečení seniorů řešit jinak.

Přestože nám může připadat, že starobní důchody jsou něčím samozřejmým, není tomu tak. Poprvé byly starobní důchody pro dělnictvo zavedeny přesně před sto lety, tedy roku 1924 (dodnes tedy žijí lidé, kteří se narodili ve světě, kde starobní důchody neexistovaly). Pravda, státní úředníci měli penze již za dob císaře pána, ale bylo jich málo a věk odchodu do důchodu byl vyšší, nežli věk dožití – což ostatně platilo i v tom roce 1924. Na starobní důchod byl nárok až ve věku 65 let, což byl věk vetchých starců, většina populace v té době neoslavila ani šedesáté narozeniny. Od té doby byl věk odchodu do důchodu snížen, dnes se k němu pod neúprosným tlakem ekonomické reality vracíme, pokud bychom dnes použili stejný princip, jako v roce 1924, odcházeli bychom do starobního důchodu nejdříve někdy ve věku 80 let.

Už slyším ten řev, že člověk přece nemůže pracovat do 80. Že už v 60 je na spoustu profesí moc starý a přece nechceme stařičké vetché řidiče autobusů a neurochirurgy, kterým se při operacích mozku klepou ruce. Jenomže ono je to složitější. Ne každý je v šedesáti vetchým starcem a ne každá profese vyžaduje vynikající fyzickou kondici a plné nasazení po dobu osmi hodin. Proto také staří lidé přežívali i v dobách, kdy starobní důchod neexistoval. Dělali to, na co stačili a naprosto není pravda, že starý člověk nestačí na nic.

Starobní důchod je ze své definice sociální dávkou. A sociální dávky jsou určeny lidem, kteří se sami uživit nemohou, ne těm, kdo se sami živit nechtějí. Systém, kdy lidé dostávají důchod podle věku a nikoli podle své kondice je jednoduchý na provedení, ale neodpovídá skutečným schopnostem jednotlivých lidí. A jeho další chybou je skoková změna z pracujícího na nepracujícího. Buďto vykonáváš svou profesi naplno, nebo vůbec. Není to nesmysl? Je.

V naší společnosti je mnoho zažitých mýtů a jedním z nich je, že člověk během své profesní kariéry neustále stoupá. Když se někdo dostane do nějaké vedoucí pozice, nesmí sestoupit níže, je to chápáno jako neúspěch, možná přímo potupa. Pokud se od takového uvažování oprostíme, uvolníme lidi seniorského věku pro práce s menší odpovědností a menšími požadavky na dravost, ale vyžadujícími kvality, které starší, zkušení, i když možná pomalejší lidé mají. Starší člověk možná nebude vykonávat původní profesi, pokud na ni fyzicky nestačí, ale může vykonávat jinou, na kterou stačí. Bude zřejmě méně placená, ale to nevadí, on už neplatí hypotéky a nemá malé děti, které pořád něco potřebují a konec konců nic nebrání státu v nějaké formě podpory zaměstnávání starších lidí, například snížením sociálních odvodů. Pořád je lepší a pro stát levnější vybrat méně na sociálním pojištění než nevybrat nic a ještě platit důchod.

A navíc, ono je to dobré i pro ty seniory. Starobní důchod může na první pohled vypadat lákavě, člověk nemusí pracovat a může se věnovat jen svým koníčkům, ale realita je taková, že člověka nic nenutí učit se novým věcem, držet krok s dobou a i ty koníčky se mnohdy smrsknou na sledování nekonečných televizních seriálů. Starobní důchod dělá ze starých lidí osamělé, za živa umírající bytosti, neschopné vyznat se v novém, rychle se měnícím světě. Když čtu stesky starých lidí, kteří nedovedou ovládat chytré telefony, bezradně stojí před zákeřným zvířetem nazývaným samoobslužná pokladna, nedovedou používat internetové bankovnictví, vidím jeden společný rys – oni nejsou v novém světě ztracení, protože jsou staří, ale protože jsou v důchodu. Člověk, který je aktivní, který i v sedmdesáti nebo osmdesáti letech pracuje, i kdyby na desetinový úvazek, ten se v moderním světě vyzná. Musí, potřebuje to ke své práci, a proto se to naučil, používá to každý den a umí to, nedělá mu to problém. Komunikuje pomocí sociálních sítí, platí mobilem, vše, co potřebuje, si vyřídí na internetu.

Důchodce, který je jen doma, to neumí. Zamrzl v době, kdy odešel do důchodu. Používá metody, které mladší generace ani nezná. Čte tištěné noviny, platí pomocí SIPO na poště, na nákup musí dojíždět, protože o existenci e-shopů ani neví a stejně by v nich nedokázal zaplatit platební kartou. Svět kolem něj je pro něho cizí, s nostalgií vzpomíná na časy, kdy nic z moderních technologií neexistovalo (není divu, že pak volí politické síly, které mu staré časy připomínají).

Současný stav sociálního zabezpečení je, řekněme si to natvrdo, demotivující a dlouhodobě neudržitelný. Nejedná se pouze o starobní důchody. U nás člověk od narození až do promoce, což je ve věku řekněme 25 let, není živ z vlastní práce, ale z práce ostatních. Pracuje do 65 let a pak do 80 pobírá důchod. To znamená, že ho celou polovinu jeho života živí někdo jiný. U žen, které jsou na mateřské (pokud mají dvě děti, dělá to dalších 7 let) se jedná ještě o větší část života. Taková sociální štědrost je možná u ropných emirátů, jejichž ekonomika je založena na prodeji nerostných surovin, ale ne v ekonomice založené na průmyslu a vysoké přidané hodnotě konečných výrobků.

Zájmem státu musí být, aby lidé pracovali co nejdéle. Lidská práce je jediným zdrojem příjmů – těch lidí a potažmo i státu. Pracovní výkon stárnoucích lidí bude časem klesat, ale nebude nulový a bude vytvářet další potřebné příjmy. A lidé díky tomu, že se budou muset alespoň z části živit prací, budou se vzdělávat a budou skutečně žít, ne jen přežívat zavření v bytech. A budou i lépe chápat dění ve společnosti, protože budou její součástí.

Pokud dnes politici hovoří o nutnosti reformy starobních důchodů, neměli problematiku redukovat na otázku věku odchodu do důchodu ale naopak řešit, jak udržet lidi co nejdéle ekonomicky aktivní a jak vyřešit přechod od plného pracovního výkonu do seniorského. Jak motivovat lidi, aby nadále pracovali (byť na jiných pozicích, než původně a ze menší plat, než měli před lety) a jak motivovat zaměstnavatele, aby seniory zaměstnávali a vytvářeli pracovní místa umožňující kratší pracovní dobu nebo střídání více zaměstnanců na stejné pozici během týdne. Možná by nebyla od věci nějaká seniorská renta, dorovnávání platu lidem, kteří kvůli věku přešli na méně placené místo, pořád je to levnější, než jim platit plný důchod.

Vyděláme na tom všichni – a senioři, které dnes posíláme dožít do starobního důchodu, nejvíce.