Občas se v médiích, jako například zde, objeví zpráva o vztyčení či naopak odstranění nějakého pomníku, což mnohdy vede k emotivním komentářům tu danou věc obhajující, jindy zatracující. Dovolte mou úvahu na téma pomníky a jak s nimi zacházet s přihlédnutím k lidským i historickým návaznostem.

Podle mého soudu existují dva základní typy pomníků. Jedny byly vztyčeny na památku někoho či něčeho, jiné na oslavu někoho či něčeho. Vtip je v tom, že původní účel může být v průběhu času zapomenut a pomníku je přisuzován účel jiný – a naopak se někdy stane, že skutečný důvod vztyčení pomníku je maskován účelem zástupným.

Typickým příkladem pomníků, které jsou vztyčeny na něčí památku, jsou samozřejmě pomníky na hřbitovech, ale také podobné pomníky na náměstích, s výčtem obětí válek, povodní nebo jiných katastrof. Prakticky v každé naší obci najdeme pomník na památku vojáků, kteří padli v první světové válce a další s lidmi, kteří zahynuli během druhé světové války, někdy jsou oběti obou válek připomínány na jediném pomníku.

Při svých cestách Německem jsem úplně stejné pomníky viděl i tam. Z našeho hlediska jsou pomníky na památku německých vojáků padlých v první světové válce v pořádku (ti naši padli na stejné straně), pomníky padlých v druhé světové válce na nás působí trochu zvláštně, protože vojáky wehrmachtu vnímáme jako ty zlé a jejich připomínka je přece špatná – nebo není? Podle mého názoru není. Ten padlý voják byl úplně stejný syn, otec, soused nebo strejda a je naprosto v pořádku, že na něj jeho pozůstalí vzpomínají.

A co když se stejný pomník objeví u nás? Třeba v Liberci? Je v pořádku? Co když Johann Muller padl v první světové válce v řadách rakouské armády, a jeho jméno je uvedeno v seznamu padlých na náměstí a jeho syn Helmut padl o pětadvacet let později v řadách wehrmachtu? Mohu jeho jméno na ten pomník dopsat do kategorie padlých ve světových válkách?

Za mne – ano, bez problému. Je to připomínka padlých ve válkách a je jedno, v jaké armádě ten člověk padl. Účelem pomníku není tu armádu oslavovat, konec konců není žádný důvod k tomu, aby na tom pomníku bylo vůbec uvedeno, o jakou armádu se jednalo.

Jenomže, co když to tam uvedeno je? Před časem proběhla v médiích miniaférka s obnovením (a následným zničením) pomníku na památku padlých německých vojáků v Jizerských horách. Pomník byl vztyčen původně v roce 1944 a jeho účelem byla připomínka padlých. Po válce byl odstraněn, ale v roce 2011 obnoven. A po nějakých osmi letech opět zničen. Proč?

Protože jeho vnímání se posunulo. Zatímco v roce 1944 to byla památka na padlé, v roce 2019 byl vnímán jako oslava nacistického režimu. A je samozřejmě otázkou, jaký účel sledoval ten, kdo jej v roce 2011 obnovoval. Podle mého názoru je pomník na památku padlých v pořádku a jako takový by měl být zachován, pokud je ovšem obnovován, není žádný důvod dávat na něj svastiku. Po tak dlouhé době by byla spíše na místě tabulka vysvětlující, proč tam ten pomník je, jeho původní účel si tak dlouho po válce s padlými vojáky nikdo nespojí, když mu to nebude objasněno.

Podobný spor byl o Mariánský sloup v Praze. Původní účel, poděkování panně Marii za ochranu města před útočící nepřátelskou armádou byl časem zapomenut a pomníku, který v tom byl úplně nevinně, byla přisouzena oslava Habsburků. A proto byl zničen. Podle mého názoru je dobře, že byl obnoven – dnes mu nikdo oslavu Habsburků přičítat nebude a sloup, ať je na památku morové rány, požáru nebo v tomto případě záchrany města před nepřítelem na náměstí patří.

Pak jsou pomníky, které někoho nebo něco oslavují. A ty mívají těžší osud. Po roce 1989 se v mnoha obcích vyrojily obnovené pomníky T. G. Masaryka, odstraněné během nacistické okupace nebo po roce 1948 komunisty. (Upřímně, nikdy jsem nepochopil, co komunistům na Masarykovi vadilo, jeho sochy jsou symbolem vzniku samostatného Československa a toto datum se slavilo i během komunistické diktatury). Zato zmizely sochy Klementa Gottwalda, jakožto symbolu komunistického režimu. To jsem naopak naprosto chápal, komunistický režim je vůči současnému nepřátelský a není důvod jej oslavovat a Klement Gottwald neudělal pro tuto zemi nic, za co bychom si jej měli vážit. Pokud má Klement sochu na hřbitově, ať si ji klidně užije, tedy pokud se dá takový obrat na hřbitově použít, na náměstí by ji podle mého soudu mít neměl.

Ale u skutečně významných osobností určitý nepříjemný podtón časem vyvane. Dnes nevidím důvod, proč neobnovit sochu maršála Radeckého. Ano, byl to vojevůdce rakouské armády, ale my byli součástí rakouské monarchie a měli bychom být hrdí na to, že takto slavný a úspěšný maršál byl náš rodák. V Mostě je pomník Josefa Ressela, který sloužil habsburské říši stejně jako Radecký – a nikdo s tím nemá problém. (Navíc Radecký byl skutečně Čech, kdežto Ressel… ale, nechme toho).

Jenomže - a teď se konečně dostávám k aktuálním otázkám, v současné době se jedná o pomníky vojáků Rudé armády (tedy, pro mladší, armády SSSR). I ty u nás máme dvojí.

Ty první byly vztyčeny hned po válce na památku padlých vojáků. V obci, kde jsem se narodil, jsou hned dva, jeden se sice v průběhu času stěhoval, ale oba stále stojí na veřejně přístupných místech a nikdo je bourat nechce.

Ale pak jsou ty druhé, které byly vztyčeny po okupaci v srpnu 1968. A ty žádnou památkou na padlé nejsou, i když se tak snaží tvářit. Jejich účelem bylo obhájit právo SSSR (a dnes Ruska) na vměšování se do našich věcí. Podle pokřivené ruské logiky dalo Rusku vítězství nad nacistickým Německem a obsazení východní a střední Evropy právo ovládat země, kam vstoupila ruská armáda a kdo to nepochopil po dobrém, tomu to bylo připomenuto po zlém. Všechny tyto sochy byly ve skutečnosti výstrahou, abychom si nikdy netroufli ani pomyslet na to, že bychom se snad opovážili Rusko v něčem neposlechnout. Argument „my jsme vás osvobodili od Hitlera, tak držte hubu a dělejte, co vám přikazujeme“ zazníval a zaznívá od Rusů velice často.

Já sám jsem se narodil v roce 1968. Nikdy jsem SSSR, potažmo Rusko (SSSR je jen jinak pojmenované ruské impérium) nevnímal jinak, než jako nepřátele a okupanty. Nikdy jsem je nezažil jinak, než jako arogantní mocipány, kteří nás ovládají pomocí okupační armády – a my tuto okupační armádu musíme ještě živit. Pomníky postavené hned po válce chápu, pomník postavený po roce 1968 je oslavou okupace. A je úplně jedno, že voják na tom pomníku bojoval proti Hitlerovi, armáda, které sloužil, se stala ještě před vztyčením toho pomníku armádou nepřátelskou.

Ta okupace v roce 1968 ve skutečnosti zpochybnila i pomníky postavené hned po válce. Jasně totiž prokázala, že se nejednalo o osvobození, ale o obsazení, které bylo za osvobození jen vydáváno. V některých případech je pomýlenost tvrzení o osvobození patrná zcela jasně. Ve městě Turgau na Labi stojí dva pomníky. Jeden připomíná, že se zde setkala sovětská a americká armáda. A na tom druhém je skupina osob a je tam napsáno, že pomník byl vztyčen jako poděkování sovětské armádě za osvobození.

Ano, za osvobození. V Německu. Okupovaném až do roku 1990. (Autor pomníku to nevydržel a dal svůj názor na věc najevo alespoň ztvárněním tváří lidí, kteří na onom pomníku údajné osvobození vítají. Vypadají jako mloci z románu Karla Čapka). Ruská armáda totiž pořád osvobozuje. I dnes na Ukrajině osvobozuje a pokud jí v tom nezabráníme, osvobodí ruským způsobem celou Evropu. Podle ruské logiky je totiž celý svět ruský a proto, když někam vtrhne ruská armáda, je to osvobození. Někdy si říkám, že z toho musí mít ruští generálové až trauma. Taky by rádi občas něco dobyli, ale ne, jen co začnou něco dobývat, už zas osvobozují. Dokonce v dubnu 1945 osvobodili Berlín. Alespoň tak to zaznělo v ruském dokumentu o druhé světové válce, Rusko osvobodilo východní část Polska, Litvu, Estonsko, Lotyšsko, kus Finska a Rumunska (a nevděční osvobození obyvatelé těchto zemí něco brblali o okupaci). Některé země ruská armáda osvobodila hned dvakrát, a stejně to nestačilo. A pak osvobodilo samotné Německo až po Berlín, (zatímco armáda USA okupovala Francii).

Takže za mne – jakýkoliv pomník sovětské armádě postavený po roce 1968 je oslavou okupantů a já ho na veřejných místech nechci. Pomník postavený před rokem 1968 je sice de facto také oslavou armády, která nás dobyla, ale stavitelé toho pomníku si alespoň mysleli a věřili tomu, že jde o osvoboditele. Po srpnu 1968 si to nemyslel nikdo, až na Rusy, ti jsou tom přesvědčeni dodnes. A pokud k němu má někdo k pomníku oslavujícím okupaci naší země nějaký osobní vztah, ať si ho postaví třeba do obýváku.