19.4.2024 | Svátek má Rostislav


DĚTI A RODIČE: Chráněnci

3.4.2024

Asi budu mluvit z duše mnoha lidí, když vyslovím názor, že v současné době rodiče zbytečně chrání své děti před „všemi nástrahami“ světa. Často mají též pocit, že překonávání překážek a plnění úkolů je týráním dětí.

Takže třeba děti zvláště o prázdninách chodí spát, kdy chtějí. Třeba i kolem půlnoci. Druhým dnem dopoledne kolem deseti, kdy se potomek probudí, uslyší: „Ty ses vlastně včera ani neumyl, když jsi šel spát. Nechceš teda do vany?“ A dítě samozřejmě chce. Zcela rozbitá struktura normálního žití. Když je tma, má se spát. A nemusí dítě vědět, že si tělo ve tmě při spaní vytváří zdraví prospěšný melatonin, kterého když se nám nedostává, tak se vystavujeme zvýšenému riziku tvorby zhoubných nádorů.

Nebo slyšíme: „Co chceš jíst?“ Děj následující – dítě se stejně kroutí nad talířem a odbíhá od stolu v naději, že matka zapomene, že má vlastně papat. Některé matky dokonce chodí za běhajícím poupátkem, aby si proboha aspoň trochu zoblo, jako kdyby kolem nás běžně umíraly děti hlady. Že by dítě vedly k tomu, že se stoluje, že se jídlo moderně „sdílí“ – tedy, že u stolu sedí všichni členové domácnosti a pěkně si u jídla povídají? Přežitek. Že by dítě po ukončených stravovacích manévrech za jídlo poděkovalo, to už je nadstandard z oblasti sci-fi.

Některé matky se také pokoušejí chránit hlavu svých dětí při prvních krůčcích přilbou v situaci přirozeného rizika pádu, které jistě dítě přežije. Za pár let později jej klidně vystaví vzoru bláznů – chlapáků, kteří při parkuru skáčí ze střechy na střechu. Prý je to „filozofie volného pohybu“. Nedávno jsem takového chlapáčka viděla na zastávce. Čekání na autobus si krátil skákáním salt. Byl sám a na tvrdém chodníku. Co kdyby se mu náhodou nepodařilo to salto dotočit? Riziko celkem vysoké.

A víte, jak se v této moderní době hraje Člověče nezlob se? Už se figurka nevyhazuje, když padne hodnota, přikteré spočinete na stejném políčku soupeře. Figurky jdou takzvaně „spolu“. Proč ta změna pravidel? Dítě bylo při vyhození jeho figurky přece smutné! Rodiče při takto vzniklém smutku potomka trpí, proto raději změní pavidla hry. Že se dítě takto dozví, že se pravidla měnit dají? Že posléze sledujeme, že parlament odsouhlasil možnou menší hladinu alkoholu vodáků jen proto, že abstinování při tomto způsobu turistiky většina lidí stejně nedodržovala? Ano ano, jsem otravný „šťoura“. Jen mám takovou utkvělou obavu, že se normy a limity budou v budoucnu posouvat až do hodně nebezpečných poloh. Takto třeba budeme v pravidlech silničního provozu budoucnosti číst: „V noci, kdy se dá předpokládat, že v příčném směru křižovatky stejně žádné auto nepojede, je možno projet tuto na červenou... a máme tu ruskou ruletu jak vyšitou a zcela zlegalizovanou. Proč? Přece většina lidí se stejně takto chová, že ano.

Ochraňování dětí se projevuje i v masivně se zvětšijícím se počtu odložení nástupu k povinné školní docházce. Že rodiče o tuto žádají i z důvodu vlastní lenosti? Vždyť brzy vstát, vypravit prvňáčka do školy, odpoledne pak dohlédnou na domácí přípravu, je pro mnohé velký zásah do prozatím klidného plynutí privátního života. Lépe je ponechat dítě v režimu domácího mazlíčka, kdy se pouze postaráte, aby mělo kdykoli cokoli k jídlu, spát se chodí pozdě, protože tatínek příchází pozdě z práce a chce si potomky přece užít. Vstává se také až třeba kolem devít ráno, protože se přece musíme pořádně vyspat. Že po tom o odklad žádají i rodiče ostatních dětí, kteří to tak nemají jen proto, aby nebylo robě v menšině proti převaze takto o rok starších kamarádů, ví jen odborníci. Laiky tento skutečný jev ani nenapadne.

Co se vlastně musí, může a nesmí a nemůže? Naše „tekutá doba“ přináší zmatení norem, hodnot a cílů. Nezvladatelnost, nespokojenost, snížená schopnost pozornosti u dětí, to jsou časté následky této atmosféry. Také čtyřicetiprocentní skupina mladistvých vyžadující pychiatrickou či psychologickou péči je důsledkem zde zmiňovaných jevů. Že odborníci bijí na poplach? Co naplat. Světem vládne „cochcárna“ a opičí láska. Je to jednoduše pohodlné.

Často slyšíme, že „každý to má jinak“, nebo i „každé dítě je jiné“. Až mám pocit, že žijeme v jakési zoologické zahradě, kde je opravdu každé zvíře jiné. Neplatí nic jednotného. A jednota je sprosté slovo. Jednota toho, že jsme lidé a máme se naučit aspoň trochu plnit normy chování k tomu druhému. Nebo máme vnímat potřeby v podsatě dost stejných vývojových stádií dítěte u všech dětí. Vždyť se třeba děti učí v relativně stejném věku chodit, mluvit, ve stejném věku vstupují do školy. Ale máte pravdu, plen se v naší době děti zbavují minimálně o rok až dva později než v době totality. To je hodně jiné. Také usínání je u současných dětí práce na plný úvazek. Pro koho? No přece pro pečujícího rodiče. Dítě usíná pouze zaklesnuto do náruče dospělého. že je tento znaven a po nocích pláče, že nezvládá péči o jednoho potomka? Že se mu v době „uspávání“ nesmí volat? Že dříve lehce zvládla jedna matka péči o více dětí tím, že je jednoduše vedla k stálé struktuře denního konání a bylo normální, že po obídku se jde do peřim? Fuj, totalitní přežitek! Že se k tomuto chování dítě jednoduše dá vést a dospělý pak má více času na svůj odpočinek? To se na Googlu nedočtete. A babiček a dědů se na to nikdo nezeptá. A geronti poslušně mlčí. Jinak by mohli být třeba i zcela odmítnuti ve styku s vnoučky. Nabízejí totiž zastaralé způsoby výchovy. A tak se v klidu plní čekárny frustrovaných dospělců, pro které je možné vyslovit: „Radši jsem měl(-la) zůstat bezdětný(-ná). No a valná část lidí v produktivním věku tedy bezdětnými zůstávají. Proč by se vystavovali obtížím péče o robátka. Vždyť by ani nemohli kdykoliv jet kamkoliv. Nemohli by si užívat novodobého rauše v podobě rajzování po celé planetě sem a tam. Nemohli by se účastnit tak barevného nočního života a ani třeba i velmi nutného tryskového sjíždění uměle vysněžených sjezdovek pěkně širokých alpských sjezdovek, případně devastování travnatých povrchů těch samých sjezdovek horskými koly v létě.

Nedávno jsem se od svého vysokoškolsky převzdělaného syna dozvěděla, že se prý rozhodujeme pouze na základě emocí. Nerozporuji, emoce jsou důležité. Nicméně jsem už už chtěla prohlásit: „Tak když jsem o tě v noci synu pečovala v době čerstvě po tvém zrození a nedal jsi mi se kvalitně vyspat, to jsem tebou měla třísknout o zem, abych měla klid? Ty emoce jsem k tomuto činu měla přítomné. Matka se v těchto chvílích však jednoduše ovládne. To ovládnutí pocitů, ta sebevláda k tomu, co je třeba vykonat, ta kázeň. Ano čtete slova – termíny, které dnešní doba moc neužije. Také se moc často nedočtete, co je moudrost, je už jen chytrost. Už neslyšíte, že jisté dovednosti je třeba natrénovat, nacvičit. Lidé píší o tricích, jak na to. Všeho se musí dosáhnou lehce a rychle. Žádné cavyky s překonáváním obtíží. Děti musejí pochopit zadání matematického úkolu jednoduše a rychle, jinak úkol přestanou plnit. Takže i když mají na to jej vyřešit, jednoduše jej řešit přestanou, jelikož je to naučil Tik Tok, Twiter či jiná digitální církev.

Ano, nejdůležitější, co má rodič dítěti dát, je láska, kvalitní strava a emočně stabilní zázemí domova. Veledůležitá je ale i pochvala. Ale za co chcete pochválit dítě, které nic nemusí, nic nepřekonalo, nic nezvládlo? Dokonce může vesměs, co chce? Holčičky jsou tedy chváleny za to, že jsou roztomilé a chlapečci, že jsou veselí a podnikaví. Třeba jen tak z legrace plácnou tátu, když je obtěžuje nějakým požadavkem – třeba na úklid hračky. Slyší jen, ty rošťáku náš roztomilej. A tak robě i v pozdějším věku nemá zábrany otce udeřit, děvče pak v dospělosti odsoudit matku za to, že již není krásná jako ve dvaceti…. Úcta k rodičům? Co to je za přežitek?

Nedávno jsem slyšela z úst jednoho tatínka, který roběti před večeří dopřával sladkost: „Ale já chci, aby moje dítě mělo šťastné dětství“…. Neví, že štěstí dítěte je přímo úměrné množství podařených báboviček a tunelů z písku, přeskočených švihadel, vybarvených sluníček a výškou postavených komínů. Taky pochvalami: „No, ty sis dnes pěkně uklidil hračky.“ Nebo: „Vidíš, dnes to šlo bez reptání – sám ses uložil do postýlky.“ Obtížnost úkolů musí samozřejmě odpovídat věku dítěte. Ale to přece všichni víme…Víme? A co víme o výchově? Výchova je zastaralý pojem. Moderní je nevýchova. A kázeň? To už je možná vulgarismus. Ale vlastně – co se zbytečně starat, vždyť škola vše zachrání, dožene a doladí.

Jak moc nechci mentorovat, jak moc nechci dávat nevyžádané rady. Jak moc si vážím lidí, kteří se zeptají svých rodičů a učitelů či psychologů, jak tedy působit na dítě, aby bylo v životě šťastné a zvládalo běžné těžkosti života? Je jich pramálo. Také se mění pojetí „běžných obtíží života“, že ano.

A co si tedy vlastně přeju? Hlídám si svoje zdraví! Proč? Jsem totiž zvědavá, jak to vše dopadne. Jak budou spokojení ti malí princátkové a princezny, kteří s rodiči cvičí lépe, jak na Spartakiádě. Že nevíte, co je Spartakiáda? Tak se koukněte na Google, některá pozitiva tato doba zjevně má.
: