Láska je láska. No to jistě. A krumpáč je krumpáč. To jsme ale v poznání světa moc nepokročili. Pokročíme, když si uvědomíme, že pojem „láska“ má vlastně dva obsahy.

Zaprvé je to označení specifického typu pozitivní emoce, ale zadruhé je to také označení formátu jistého vztahu. Dvoustranného, nebo i oboustranného. A v některých případech i multilaterálního.

No, zní to tedy strašlivě sucharsky, když člověk začne pitvat smysl a význam lásky, nejkrásnějšího a nejčistšího citu ve vesmíru. Ale i pivo můžeme podrobit chemické, biochemické, fyzikální či mikrobiologické analýze, aniž by nám přestalo chutnat. No tak si pojďme chvilku zaanalyzovat lásku.

Nejprve tedy k onomu významu termínu „láska“ ve smyslu intimní niterné emoce. Emoce tvoří náš vnitřní svět, bývají produktem nějakého prožitku a někdy naopak bývají tou nejsilnější motivací k zásadním činům. V poslední době je módní podrobovat nás jisté formě vivisekce. Tedy zkoumat, jaké emoce stojí v pozadí některých našich činů nebo postojů. Nebo spíše místo zkoumání nám jisté emoce podsouvat, a pak hodnotit, jaký emoční základ naše chování má.

A když někdo určí, že jsme některý krok učinili třeba z nenávisti, a ne například ze strachu, z lásky či ze zvědavosti, může to mít pro nás dokonce i trestněprávní důsledky. Anebo třeba takové šíření emocí. To už vůbec není legrace. To v případě některých emocí trestné už samo o sobě.

Nemusíme být každý pódiovým umělcem, abychom mohli v různých chvílích v různém rozsahu a v různé intenzitě v lidech kolem sebe šířit všelijaké emoce. Třeba radost. Nebo odpor. Nebo obavy. Nebo hrdost. Nenávist. Lásku. Lhostejnost. A aby to nebylo tak jednoduché, zdaleka ne vždy rozhodujeme o tom, jaké emoce náš krok nakonec způsobí. Zda chtěné, či naopak zcela bezděčné.

Zde se tedy hrabání se v emocích coby motivacích některých činů, popřípadě hrabání se v údajném či skutečném, vědomém či nevědomém šíření některých emocí pohybuje na dost tenkém ledě. Hrabání a prokazování. Ale dnešní společnost nám tím dává najevo, že jí patříme cele, i ve svém nitru. Že jí patříme totálně.

Termín „totalitní společnost“ není jen nálepkou či frází. Je to terminus technicus pro takový typ diktatury, která si nevystačí s ekonomickou a politickou mocí ve vertikálním smyslu (od „trůnu“ k nám dolů), ale který má ambici ovládat i horizontální vazby mezi lidmi navzájem, tedy úplně „totálně“ mít život člověka pod mocenskou kontrolou, a to až do jeho nitra. A odpovězme si každý sám, ve kterých dobách různé diktatury tuto charakteristiku opravdu naplňovaly, nebo zda se k ní více neblíží společenské upořádání, které dosud diktaturou běžně nenazýváme.

Někdy by se zdálo, že lásky nikdy není dost, ale asi to tak nebude, protože to by jedná láska nežárlila na druhou a jedna druhé konkurovala. Láskou jsme si za posledních mnoho generací zvykli nazývat i oddaný a obětavý vztah k rodnému kraji, k vlasti, k národu. Jenže vládnoucí moc bývá ráda nejen uznávána, respektována, vážena, ctěna či obávána, ona vždy chce být také milována. A proto jsou staré dobré a osvědčené tradiční lásky na překážku těm konjunkturálním, mocenským, ideologickým a propagandistickým. Proto nám byla svého času vnucována láska k Sovětskému svazu, protože poslušnost, strach či respekt vládcům nestačí.

Nyní je láska k vlasti a národu považována za nemoc, za šovinismus, za náckovství, protože prý zabírá příliš mnoho místa v našich srdcích. Místa, na které si dělá nárok dnes prosazovaná láska k Evropské unii, láska k exotickým imigrantům, k polysexuálům, k idejím liberální demokracie, k nejmenované „planetě“ nebo třeba k letišti.

Ale zpět k lásce z básní a milostných psaníček, k lásce z citových vzplanutí i k láska trvalé, věrné, poctivé a čisté. Láska je hlavně něco jiného než obdiv. Obdivujeme přednosti. Milovat ale můžeme i slabosti. Milovaným slovem dneška je „udržitelnost“, tak si ho vypůjčme i v této souvislosti. Udržitelná láska nemůže existovat bez důvěry. A důvěra má daleko blíže k víře než ke zkušenosti či předpokladu. Důvěra není výsledkem kalkulu. Důvěra ke druhému jen málo souvisí s hodnocením toho druhého. Důvěra je niternou vlastností důvěřujícího, nikoli „nárokem“ důvěryhodného.

A tím se dostáváme k citlivému momentu naší doby. A totiž k tomu, jakou paseku ve vztazích milostných, partnerských, ale i rodinných, přátelských či kolegiálních umí nadělat dnešní hysterická přepolitizovanost. Prosakuje do intimna jako travex ke kořenům vegetace a krade lidem způsobilost důvěřovat. Volíš Trumpa? Křesťanské demokraty? Orbána? Alternativu pro Německo? Tvé argumenty nejsou důležité, protože ty já neuznávám. Musíš mít tedy ke své politické orientaci jiný důvod. Citový. Takže ti už nemůžu věřit.

V Americe tenhle jev skutečně přímo explodoval po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Mluvilo se například o rozvodu Lynn Aronbergové, manželky státního zástupce ve floridském okrese Palm Beach Davea Aronberga. Lynn k žádosti o rozvod uvedla, že ona je věrnou republikánkou a podporovatelkou prezidenta Trumpa, zatímco její manžel nikoli, a že se tím v manželství cítila stále izolovanější.

Slavná floridská advokátní kancelář Charlese D. Jamiesona k tomu učinila ohromující zjištění, že prý by tato dvojice mohla svému rozvodu předejít, kdyby více času věnovala vzájemnému prozkoumání svých politických názorů. Člověku se chce dodat, že rozvodu lze předejít i vraždou při eskalaci takového vzájemného zkoumání. Advokátní kancelář, za jejíchž služby klienti platí pěkné peníze, také objevně konstatuje, že politika může být u manželů rozdělujícím tématem, a že vaše manželství prý bude mít větší šanci na přežití, pokud jsou vaše politické názory podobné jako názory budoucího manžela. No to by člověka fakt nenapadlo.

Jenže ona se konfliktní politická témata vynořují nečekaně. Milující se lidé o sobě můžou vědět mnoho, ale málokdy mohou tušit, jak se kdo z nich zachová, až přijdou naprosto nová společenská témata, jakkoli postoj k nim vyvěrá v hlubších hodnotových pramenů. Co přátelství, rodin, kamarádů a zamilovaných dvojic se navěky rozkmotřilo, když zvolili Miloše Zemana prezidentem, když vypukla migrační krize, když jsme propadli proticovidové panice nebo když nás ovládl boj s podnebím.

Ono to i s tím Trumpem začíná být v USA docela předmětem různých pozorování. Studie společnosti Wakefield Research z Arlingtonu ve Virginii tvrdí, že každý desátý pár, sezdaný či nesezdaný, ukončil svůj vztah kvůli názoru na Trumpovo prezidentování. Sociologové už na tento fenomén vymýšlejí novátorskou terminologii.

Žádný důvěrný vztah, přátelský či milostný, nemůže trvale chodit kolem horké kaše a obcházet aktuální společenská témata. Je ale nutné kvůli nim své vztahy vraždit? Ano, láska může skončit. I přátelství. Ale pořád tu budeme žít mezi lidmi, kteří hodně zásadních věcí kolem sebe vidí velmi odlišně. Jsme tu na jedné lodi. Nemusíme mlčet a nemusíme se shodovat. S lidmi úplně odlišného nejhlubšího společenského zakořenění si asi nebudeme rozumět ani v tom, kolik je zrovna hodin. Ale takových ve skutečnosti moc není.

A s těmi ostatními se budeme různit, přít se, argumentovat. A také se shodovat v mnoha jiných věcech, kde se naše zájmy a postoje tak zas neliší. Vztahy, partnerství, manželství, přátelství a láska, to vše jsou příliš drahocenné hodnoty na to, abychom je zabíjeli jen proto, že nám je ten či onen politik sympatický nebo ne. Nebo herec. Nebo rockový muzikant.

psáno pro měsíčník TO