Do Prahy se rodiče přistěhovali půl roku po komunistickém převratu. Praha pro mě byla velká, šedá a se spoustou lidí, ale zvykal jsem si. Hodně věcí bylo pro malého kluka zajímavých. Především tramvaje. Aut bylo po válce málo a tak před Wilsonovým nádražím postávaly drožky s jedním koníkem s klapkami na očích, které rozvážely cestující a jejich zavazadla. Před nádražím byl velký park, který tehdy ještě nebyl obávaným Sherwoodem, ale byly tam lavičky a jezírko s kachničkami. Bydleli jsme na Žižkově a tak byly časté procházky na Vítkov s obrovskou jezdeckou sochou a velkým památníkem legionářů, který byl ovšem záhy domovem nabalzamovaného Klementa Gottwalda. Když mě maminka poslala na nákup, tak mi kromě peněz musela dát i potravinový lístek. Jednou mi ten na máslo spadl do kanálu, jak jsem okouněl. Obdobné přídělové lístky, body, byly i na oblečení. Bez lístku to buď nebylo, nebo o hodně dražší.

Zažil jsem i skutečný či úlevný smutek při úmrtí Stalina a krátce na to ho následoval i jeho věrný nohsled Gottwald. Pak jsme ho viděli ve vítkovském mauzoleu. Zprvu tam byl celý v generálské uniformě, ale pak mu hnily nohy, tak už jen do půl těla, až ho museli celého spálit. Komunistům to moc nešlo, zboží nebylo mnoho, a tak udělali v červnu 1953 měnovou reformu, kdy lidem sebrali úspory. Všichni z toho byli smutní, jen já jako kluk byl zvědavý, jak budou ty nové peníze vypadat. To už jsem chodil do školy. Paní učitelka Křemencová byla hodná, ale první básničku, kterou nás musela naučit, si pamatuju dodnes. „Na čepicích hvězdičky , rudé jako z malin, víte kdo je poslal k nám, přece soudruh Stalin.“ Hráli jsme si na špinavých dvorcích činžáků nebo v těch málo parcích. Pozorovali vlaky, co směřovaly na nádraží. Bylo i nějaké vzrůšo, v nedaleké ulici spadl opravovaný dům a v rohovém činžáku na Ohradě vybuchl plyn. Poštu rozvážely tmavomodré hranaté vozy tažené jedním koněm, které měly vzadu stupátko, na kterém jsme se snažili chvíli vézt. A ti, na které se nedostalo, pak volali na vozku „za vozem“, aby nás odehnal. Pivo v sudech do hospod naopak rozvážel těžký vůz tažený dvěma statnými pivovarskými valachy. Někdy vozili i hmotné podlouhlé kvádry ledu z ledáren na chlazení piva. To ještě Vltava zamrzala a nařezaný led se ukládal pro zbytek roku. V druhé třídě jsme se přestěhovali do Vršovic do nového domu, kde byla dokonce i koupelna s karmou, ale topit se muselo v kamnech uhlím, pro které jsem musel chodit do tmavého strašidelného sklepa. Umounění uhlíři ho tam vždy nosili na zádech v putnách. Na naší ulici jsem také dvakrát viděl podivný parní vůz Sentinel. Ve třetí třídě nás všechny vzali do Pionýra. Nevědomé mládí mělo radost z červeného šátku, a že někam patří. Ta radost mi ale posléze zhořkla, když na nástěnce byl seznam žáků a každý, kdo si ten den zapomněl vzít pionýrský šátek, dostal černý puntík.

Na prázdninách u babiček na venkově jsem viděl, jak rolníky nevybíravě nutili dát svá políčka do Jednotného zemědělského družstva vedeného komunistou, který neměl o pěstování ani tušení. Kdo se nepodřídil, toho i za vymyšlený důvod zavřeli. Naši mi doma vysvětlili jak to s režimem je, jen mě zapřisáhli, abych o tom nikde nemluvil. A měl jsem dědečka legionáře, který poutavě vyprávěl, jak se museli v Rusku probojovat přes Bajkal až do Vladivostoku. Babička chodila pomáhat svému bratru na statek a tak jsem chodil s ní a viděl vázání snopů povřísly a stavění do panáků, pečení velkých pecnů chleba v peci, a věděl, co je hot a čehý. Chutnal mi tam chleba pomazaný často proleželým tvarohem a popepřený, který se jedl o žních.

V Praze zatím stačili postavit Stalinovi grandiózní pomník nad Vltavou. Říkalo se mu fronta na maso. Brzy ho však museli v tichosti zbourat, když Chruščov poodhalil, co byl Stalin zač. Na prvního máje se muselo do průvodu a šlo se z Vršovic až na Václavák. Museli jsme v pionýrském kroji, ať mrzlo, sněžilo či svítilo slunce. V případě potřeby mi maminka dala pod košili svetr. No, my z toho měli spíš legraci a blbli jsme cestou. Ve vyšších třídách se pak snažili pod nějakou záminkou zdejchnout.

Dobrodružstvím také bývala cesta vlakem za babičkami do Českého ráje. Dřevěné lavice vlaku a supící parní lokomotiva, která s obláčky páry chrlila také saze. Byla žíznivá a kromě uhlí spolykala i spousty vody, kterou jí doplňovali z vysokých pump. Na peróně se ozýval pokřik zřízenců „Pivo, limonáda, horké párky.“ Nás ovšem víc zajímala zmrzlina, kterou také někdy nabízeli v malých papírových košíčcích. Většinou vanilková a dobrá. Okna ve vagonu se otvírala takovým koženým řemenem a byly u nich tajemné nápisy jako E pericoloso sporgersi, či Nenahýňajte sa z okien. To víte, že jsme se nahýňali a rádi.

I když to byla doba těžká, těžší, než když jsme později museli na odborářských schůzích schvalovat ta nejbizarnější usnesení, výzvy a závazky, bylo to naše dětství a mládí. A to je vždycky krásné.