Před několika málo měsíci jsem měl zrovna co do činění na jednom pražském sídlišti, které z konspiračních důvodů nebudu jmenovat. Před místní prodejnou potravin postávali dva pánové s petičním stánkem. A sbírali podpisy … proti stavbě dalšího bytového domu na jedné volné parcele.

Z tak obecného odstavce nemáte šanci odhalit přesné místo, protože zadáte-li do Googlu „petice proti výstavbě Praha“, vyleze na vás až překvapivé množství odkazů. Vysoké ceny bydlení v Praze jsou nepopulární, ale nové byty očividně taky. Stavební firmy si stěžují, že celé papírování kolem výstavby bytového domu trvá až deset let, což je o něco déle, než svého času trvalo vyvinout raketu schopnou letu na Měsíc. (Projekt Apollo začal roku 1961 a o osm let později poskakovali Armstrong a Aldrin po Moři klidu.)

Nicméně v tom nejsme sami, Česká republika má vůbec málo unikátních společenských fenoménů. NIMBY, snaha zabránit výstavbě ve svém okolí za každou cenu – typicky nekonečnými odvoláními na základě ekologických námitek – taky vzniklo jinde, sem se „jen“ přeneslo, stejně jako tisíc jiných jevů.

Bohužel zde našlo velice úrodnou půdu a musím říci, že mě až děsí, za jak samozřejmé považují lidé v mém okolí, že kolem každé bytovky na periferii se musí nejdřív vyzuřit desetiletá papírová válka, jako by šlo o dostavbu Karlštejna. Inu, když v tom člověk žije každý den, těžko si představí něco jiného. Na Aljašce jsou zvyklí na mráz a medvědy, v Somálsku zase na ženskou obřízku, a u nás na to, že stavba bytového domu je komplexní projekt srovnatelný s letem na Měsíc.

Stojí tedy za to se občas podívat jinam, aby se člověk z tohoto zajetého myšlení trochu probral.

Jedna z prvních lokalit, kde narazili na NIMBY opravdu tvrdě, byla Kalifornie, kde žije cca 40 milionů lidí. Stát je sice na mapě impresivně velký – skoro jako Francie – ale drtivá většina jeho území je jen řídce osídlená, protože jde buď o hory, nebo o poušť. Obyvatelstvo se koncentruje hlavně podél pobřeží, v okolí San Francisca, Los Angeles a San Diega.

Populační hustota Kalifornie, zdroj: JimIrwin, CC BY-SA 3.0

Právě v Kalifornii poslední dobou dost posílilo povědomí, že se zabetonovaným stavebním právem se musí něco dělat, a experimenty se začaly dělat jak na celostátní, tak na místní úrovni. Kalifornské hnutí YIMBY (Yes, In My Backyard) je asi nejsilnější na světě a zkouší posílit výstavbu různými způsoby. Samozřejmě, městská Kalifornie má velmi levicové politické klima, takže všechny iniciativy se musejí zaobalovat do žargonu „dostupnosti“ a „udržitelnosti“, nicméně v zásadě jde hlavně o výstavbu „normálního“ bydlení (miliardáři v Santa Barbaře si postaví cokoliv, co chtějí). I tak se lze inspirovat.

Kalifornské zákony AB 2011 a SB6 umožňují zjednodušené posuzování staveb, pokud jde o přeměnu kanceláří nebo obchodů na byty, případně výstavbu na existujících parkovištích; při splnění určitých podmínek nesmí do takových projektů město „hodit vidle“ jen proto, že se nějaké nátlakové skupince nelíbí. (U nás bychom mohli podobné zjednodušení zavést pro různé brownfieldy a bývalé skladové prostory.) Zákon AB 1633 zjednodušuje papírování kolem bytových domů a zároveň komplikuje žalujícím spolkům případné vysouzení nákladů řízení (které jsou v Americe vysoké). Zákon SB4 umožňuje jednodušší výstavbu levného bydlení náboženským organizacím. Zákon AB 2097 zrušil povinnost stavět ke každému bytu parkovací místa, pokud se projekt nachází poblíž zastávky hromadné dopravy. (Což se mimochodem považuje za problém i u nás; k větším bytům v novostavbách musejí být dokonce dvě parkovací místa, které zaplatíte, i když je nevyužijete.)

Do patrně největšího odbřemenění výstavby se ale pustilo město Los Angeles, které v roce 2022 zavedlo radikální zjednodušení povolovacího procesu pro levnější bydlení (“affordable housing“) – město musí schválit žádost do 60 dní a odpadá povinnost přezkoumávat dopad na životní prostředí. To vedlo k nečekanému vývoji: do stavby levnějších bytů, kterou jinde vždycky sponzorují města ze svého vlastního rozpočtu, se ve velkém pustili soukromí developeři na svoje podnikatelské riziko. Technické standardy přitom šidit nesmějí, úlevy spočívají jen v omezeném papírování a v redukci „kosmetických“ standardů, jako je minimální plocha keřů a předepsaná členitost fasády.

Pokud mají ceny bydlení v ČR výrazně klesnout, potřebujeme návrat činžáku na scénu. Není nijak patrné, že by nekonečné papírování adekvátně zvyšovalo kvalitu bydlení. Valná většina existujících bytových domů, kde dnes žijeme, byla postavena ve výrazně jednodušším regulačním režimu, a žádné slumy to nejsou. Naopak tím, že se staví velmi málo, hrozí, že se průměrná kvalita bydlení bude zhoršovat – nebude docházet k dostatečné obnově bytového fondu, který přece jenom stárne.

Přirozeným trendem každého právního systému je nabalovat balast. Regulace za regulací, a sbírají-li se jedna k druhé, za nějakou dobu skončíte tam, kde Česká republika teď: v situaci, kdy mladý architekt začne pomalu šedivět dříve, než jeho první vyprojektovaná stavba dostane všechna razítka.

Čistě teoreticky se zdá, že si to všichni takzvaně uvědomují. Nový stavební zákon přijala Babišova vláda, pak jej zase kompletně přeorala Fialova vláda; až příští rok dojde ke střídání stráží (protože upřímně nečekám, že by se ta pětikoalice udržela), nejspíš přijde Babišův zákon 2.0, ale při veškeré té legislativní aktivitě zatím efekty žádné – což naznačuje, že všechny ty změny jsou příliš opatrné a kosmetické a nesahají na podstatu problému.

Přitom toto není oblast, ve které by Česká republika byla bezmocnou obětí globálního vývoje. Stavební předpisy si můžeme zadefinovat celkem libovolně a ani Brusel, ani Moskva, ani Peking, ani Washington, ani Rijád nám do nich příliš kecat nebudou. Na životní úroveň populace, zejména ale mladých lidí, by dostupnější bydlení mělo zatraceně vysoký dopad, a možná by se zvýšila i nevalná porodnost.

Ale náš stát, vedený v současné době dvojicí „generál a profesor“, jako by toto téma prostě nebral dostatečně vážně.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

He won’t listen – no jo.

Carl Anderson byl výjimkou potvrzující pravidlo; ačkoliv nepochybně jiného etnika než původní Jidáš, lepšího Jidáše si nevybavuji.

*************************************************************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.