Neboli jak eko bio náboženství ničí zdraví, životní prostředí i ekonomiku

Nedávné setkání s jednou nejmenovanou osobou, která se rozhodla živit se výhradně ekologickými potravinami, aby zajistila zdraví sobě, svým dětem i celé planetě, mne přimělo k sepsání této řekněme antináboženské statě. Protože ekoideologie ve skutečnosti není ničím jiným, než náboženstvím, se svými dogmaty, nezpochybnitelnými poučkami a rituály zahrnujícími i sebeobětování a pronásledování heretiků. Dovolím si inspirovat se knížkou Ludvíka Součka, kterou jsem kdysi, v minulém století četl a jež se jmenovala Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Já se tedy obejdu bez obrázků, zbytek snad bude souhlasit.

Omyl první, biopotraviny jsou zdravé. Ne, nejsou. Biopotraviny jsou plodiny pěstované určitým způsobem, který zahrnuje omezené používání pesticidů. Což zní na první pohled super, ovšem důsledkem je, že jsou napadány škůdci, zejména houbovými chorobami a hnilobnými bakteriemi a výsledná potravina pak obsahuje více nežádoucích látek, zejména mykotoxinů, než plodiny pěstované komerčním způsobem. Deklarovaným účelem ekozemědělství není ochrana zdraví, ale ochrana přírodního prostředí. Čímž se dostáváme k druhému omylu.

Omyl druhý, biopotraviny chrání životní prostředí. Ne, nechrání. Protože ekofarmy nepoužívají účinnou ochranu rostlin, důsledkem je nižší výnos. K vypěstování dostatečného množství plodin je tak zapotřebí větší plocha obdělávané půdy, jinými slovy se musí vykácet více lesů a rozorat více luk. Je tak zničeno více divokých rostlin a více živočichů přichází o své životní prostředí. Zároveň monokultury na ekofarmách, neošetřené proti škůdcům, jsou líhní škodlivého hmyzu, plevele a dalších nežádoucích organismů, které se šíří do okolí a napadají plodiny na ostatních zemědělských plochách. Aby zemědělci ochránili svá pole proti škůdcům nalétávajícím z ekofarem, musí používat více chemikálií, než by bylo za normálních podmínek nutné. Ekofarmy tak způsobují přímo i nepřímo větší poškození přírodního prostředí, než klasické zemědělství. Pokud chcete jíst zdravě a chránit přírodu, měli byste se potravinám označeným známkou BIO vyhýbat.

Omyl třetí, můj oblíbený, pěstování palem na palmový olej je špatné, protože kvůli tomu jsou káceny lesy. Zde bych se zeptal, jestli je špatné pěstování třeba slunečnic na slunečnicový olej? Palma olejná má zhruba dvakrát vyšší výnos oleje na hektar, než jiné plodiny. Pokud nahradíme palmový olej olejem řepkovým nebo slunečnicovým, budeme muset vykácet dvakrát více lesů, abychom mohli řepku nebo jiný zdroj oleje pěstovat na potřebné ploše. Používání palmového oleje ve skutečnosti lesy zachraňuje. Pokud se chcete chovat ekologicky, měli byste používat právě palmový olej a naprosto se vyhýbat oleji olivovému. A navzdory bludům šířícím se internetovými servery, palmový olej není zdraví nijak škodlivý, není o nic horší, než jiné rostlinné oleje (a hezky voní).

Omyl čtvrtý, městským salónním ochráncům zvířat nevysvětlitelný, chov nosnic v klecích je týráním zvířat, mnohem lepší je chov na podestýlce. Tento omyl je způsoben odtržením současné populace od osobní zkušenosti s chovem zvířat. A v čem se samozvaní bojovníci za práva slepic mýlí? Zaprvé, slepice jsou uzpůsobeny životu v malém hejnu, ve kterém panuje přísná hierarchie. Intelektuální kapacita slepice není příliš vysoká (odtud používání pojmenování „slepice“ jakožto nadávky) a když ji umístíme do početného hejna, není schopna se do něj zařadit a najít své místo. Důsledkem jsou neustálé souboje – a kdo chová slepice, ví, jak krutým tvorem dokáže slepice být. Slabší kus bez milosti uklove k smrti. Zatímco klec ji chrání před útoky jiných slepic, v prostoru pro desítky či stovky ptáků je v neustálém stresu a je často napadána ostatními slepicemi.

Zadruhé, slepice ve velkochovech jsou výsledkem dlouhého šlechtění. Již nejsou schopny ničeho jiného, než žrát, vylučovat a snášet vejce. (U kuřat chovaných na maso, tzv. brojlerů, je to ještě markantnější, jedná se o podivné tvory s velkými zobáky, kteří ani nejsou schopni pohybu). Nejedná se o divoké tvory z přírody, nejsou schopny v ní přežít. Umístěním do velkého hejna je ve skutečnosti trápíme, podobně, jako kdybychom nerda vyhnali od počítače a nutili jej ve skupině zpívat u táboráku trampské písně.

A zatřetí, klece, jakkoli se nám mohou zdát nepohodlné, fungují jako prevence proti parazitům. Salónní ekolog si nedovede představit, jak obrovské množství čmelíků a jak rychle se dokáže namnožit, když se mají přes den kde ukrýt. Podestýlka je pro parazity ideálním životním prostředím. Slepice zde chované jsou tak neustálou obětí těchto krvelačných bestií – ty dokáží slepici vysát až k smrti. Jedinou ochranou je chemie – to mi nepřipadá ohleduplné ani vůči slepicím, ani vůči přírodě. Mimochodem, nedávno se v médiích objevil článek, ve kterém jsou ekoaktivisti zděšení poměry ve velkochovech. Kdyby viděli, v jakém prostředí žijí ty údajně šťastné slepice na venkovských dvorcích, oškubané, po kolena v trusu a bahně, plné parazitů, patrně by dostali hysterický záchvat.

Omyl pátý, ponechat lesy napadené kůrovcem svému osudu povede k obnově přírodního lesa. Především, u nás skutečných lesů moc není. Co, co městský člověk považuje za les je ve skutečnosti plantáž na produkci dřeva, v podstatě to samé, co pole s řepkou, jen se tam namísto řepky nebo pšenice pěstují smrky či borovice. Vysvětlit to civilizací zhýčkanému jedinci, který si v městském parku připadá jako zálesák v kanadských pralesích je samozřejmě zhola nemožné. Pustit do takové plantáže kůrovce je jako ponechat bramborové pole na pospas mandelince. Ano, proběhne tam přírodní proces, předem je jasné, s jakým výsledkem.

Navíc, i když si to lidé neuvědomují, naše lesy nejsou nikterak staré. Z pohledu krátkého lidského života tady byly od věků, ve skutečnosti jsou zde asi 8000 let. Vyrostly po konci doby ledové, v období teplého a vlhkého klimatu (tedy přesně toho, proti čemu aktivisté bojují). Od té doby se klima změnilo a lesy přežívají díky schopnosti lesa udržovat mikroklima, zadržovat vodu a samozřejmě díky zásahům člověka, který aktivně vysazuje stromy na místě těch vykácených. Les, to nejsou jen stromy, je to velmi komplexní systém různých organismů, hub, bezobratlých, které nepřežijí jeden bez druhého a neustálým udržováním lesa se tento systém zachovává. Pokud les vykácíme, nebo ho zničí vichřice, případně ten kůrovec, nezmizí jen stromy, zahynou i potřebné symbiotické organismy, navíc současné podnebí je sušší, než to před 8000 lety a tak na místě zničeného lesa, zejména na jižních svazích, les už nevznikne. Semenáčky v létě uschnou a vzhledem k absenci symbiotických organismů nemají potřebné živiny. Je to hezky vidět v Krušných horách nebo na Šumavě, kde kdysi kolonisté vykáceli les, aby založili pole. Lidé už dávno odešli, ale na někdejších polích není les, je tam v lepším případě louka, v horším suchá pláň s netřesky a suchomilnými travinami. V některých případech už 200 let. Jistě, v místech dostatečně chráněných a vlhkých se les obnoví. Kolik procent zničených lesů to je?

S tím souvisí další oblíbený omyl, botanici chtějí chránit přírodu, a proto prosazují bezzásahové zóny. Jenomže botanik je vědec, který sleduje, k čemu povede ponechání zničeného lesa svému osudu. I vznik pouště bez života je pro něj cenným vědeckým poznatkem, který publikuje v odborném časopise a je za to honorován. Něco zkoumat a něco chránit, to jsou dvě zcela odlišné věci.

Aby nebyl článek neúnosně dlouhý, popíši už jen jeden omyl – divoké šelmy, které se vrací do přírody, například vlci, loví divoká zvířata a neohrožují zvířata domácí. Kdo si tohle myslí, musí vlka považovat za pitomce. Šelmy jsou velice inteligentní a když si má vlk vybrat mezi namáhavým lovem rychlého, šlachovitého zvířete, které má navíc tvrdé maso a může lovce zranit (typicky takové divoké prase) a nebo snadným úlovkem v podobě líného, tlustého beránka s měkkým masíčkem, co si asi tak vybere? Co děláte vy, když máte hlad, jdete honit králíky, nebo si koupíte hotové jídlo v bufetu?

Naše krajina není divočinou, je hustě osídlená a umístit do ní vlka je jako vysadit do městského bazénu bobry a pijavice. Naši chovatelé zvířat nemají velká stáda někde na horách, která by chránila smečka pasteveckých psů, mají pár oveček u ohradě na zahradě vedle domu, kde bydlí a kolem poskakuje tak maximálně jezevčík. Ty ovce (ani toho jezevčíka) před vlkem neochrání nic. Plot, který zadrží ovci vlk roztrhá za pár minut a pak zadáví všechna nebohá zvířata, která v ohradě najde. V hustě osídlené zemi, jako je ta naše, nemohou žít velké šelmy, ty patří skutečně do přírody daleko od člověka a jeho hospodářství.

Jaký je z toho závěr? Svět chce být klamán a lidé chtějí mít dobrý pocit, že bojují za lepší budoucnost. A v rámci této touhy po slastném pocitu spasitele odmítají vidět reálné dopady aplikací jejich ideologií. Bohužel politici křiku aktivistů podléhají, přesně podle poznatku Sheldona Coopera, že neustálé hlasité stěžování si nakonec vede k tomu, že člověk prosadí svou. Výsledkem je ničení životního prostředí, utrpení lidí i zvířat a poškození ekonomiky.

Ale hlavně že si samozvaní ochránci světa připadají důležití a ušlechtilí. Je to slastný pocit. O nic jiného jim ve skutečnosti nejde.