O čtyřicet let staré invazi prohlásil Jan Werich, že jako bratrská pomoc to celé stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde. Proč tedy vlastně na toto téma vůbec něco psát, když stručnost i výstižnost Werichova výroku zůstane navždy nepřekonatelná?

Snad hlavně proto, že některé dávno pojmenované souvislosti jsou při veřejných debatách stále opomíjeny a výročí je vhodnou příležitostí k rekapitulaci.

Při každém ohlédnutí za rokem 1968 začínají myšlenky ubíhat nejméně po dvou kolejích, a to právě v důsledku srpnové invaze. Vedle povahy a motivů domácího pokusu o reformu nefunkčního systému se přímo vnucuje otázka, nakolik vůbec mohlo jít o čistě „domácí“ pokus.

Co se stane s podniky a v podnicích

Pokud jde o samotný „obrodný proces demokratizace“, ani před čtyřiceti lety nebylo jistě těžké odhalit za horlivostí „reformních komunistů“ jejich špatné svědomí, jejich konkrétní představy o podobě reforem pak svědčí o tom, že šlo stále o lidi netrpělivých povah, kteří chtějí všechno měnit z gruntu a hned.

„Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom,“ čteme v slavném manifestu 2000 slov, „co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři.“ Stále jsme tedy ve světě, kde je rozhodujícím činitelem ekonomická „základna“, a pouze mezi řádky lze vyčíst, že je tu ještě někdo, kdo má v rukou ony „hospodáře“. Požadavek, aby dělníci volili podnikové rady, jasně ukazuje, za koho autor manifestu kope. Jde o podnikový management a jeho větší samostatnost.

Pokud ovšem podniky nemohou zbankrotovat, musejí se jejich manažeři smířit s tím, že tato v jistém smyslu „výhoda“ něco stojí, a že tedy kupříkladu „své“ podniky nemohou ve skutečnosti řídit. Kdo mohl myslet vážně, že by vedení strany rezignovalo na svou „vedoucí úlohu“ právě v podnikové sféře? Nebylo možné zvolit koncem šedesátých let poněkud reálnější cíle? Strana mohla kupříkladu propustit ze svých služeb holiče a snad i květinářky. Později by možná oželela i nějaké občerstvení na vyhlídce. Ale chtít rovnou odstranit převodovou páku mezi vedením strany a podniky, a to v situaci, kdy se toto vedení může přinejhorším opřít o sílu cizí velmoci?

Vrtěti Dubčekem

Možnost vnějšího zásahu byla podivně podceněna, a to navzdory dvanáct let staré zkušenosti z Maďarska. Na udržení rovnoprávných vztahů se „zahraničními silami“ nabízel citovaný manifest velmi jednoduchý návod: „Jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi.“

Muž v čele strany, který by dokázal ne snad udržet rovnoprávné vztahy se supervelmocí, ale alespoň jí poskytnout záruky, že nebudou překročeny jisté meze, byl přitom nezbytnou podmínkou jakéhokoli zdaru. Byl zapotřebí v každém okamžiku, neboť invazi je možné provést v několika hodinách; nebylo možné snít o tom, že „jednou ve volbách…“.

Zvolení Alexandra Dubčeka do čela strany bylo až neuvěřitelným hazardem. Jaké záruky mohl poskytnout politik, u něhož si nemohl být nikdo jistý, že rozumí tomu, co se mu právě říká, ba že rozumí alespoň tomu, co říká on sám? V Moskvě zjistili velmi brzy, že nemá smysl dostat Dubčeka pod kontrolu, neboť sám Dubček nemá pod kontrolou vůbec nic, ani vlastní myšlenky. Bylo jistě lákavé zvolit do čela politika bez jakékoli koncepce, kterého lze v případě potřeby „zpracovat“. Nutná nepředvídatelnost jeho kroků se však krutě vymstila, neboť Kreml se mohl pouze dohadovat, kdo a pro co všechno nakonec Dubčeka zpracuje.

Teprve Sovětský svaz

K podcenění ruského nebezpečí snad konečně přispělo i přesvědčení, že v Budapešti chtěli nastoupit docela jiný kurs, kdežto v Praze se pouze vylepšuje socialismus a Rusové nadto vidí v Češích své bratry, a budou proto zdejším snahám přát úspěch.

Podobné iluze jsou velmi staré. Jistou formu „zvacího dopisu“ napsal Masaryk už roku 1915: „Nyní si Čechy přejí, aby jejich ruští bratři obsadili české a slovenské území, a doufají v to.“ A Beneš roku 1945 oznámil světu, že se tyto naděje konečně vyplnily: „Teprve tato válka učiní z našeho státu, z Československa, za pomoci Sovětského svazu definitivně a s konečnou platností člena mezinárodního společenství národů. Bez Ruska jsme jím trvale být nemohli.“

Již Palacký ovšem věděl, že antagonismus středoevropských národů povede pouze k tomu, že se celého regionu zmocní Rusko. A jistě ne proto, aby z kteréhokoli zdejšího státu učinilo „člena mezinárodního společenství národů“. Šlo by spíš o zázrak, kdyby z místních států zbylo něco jiného než pouhé kulisy.

Uzákonění Benešových zásluh „o stát“ je jen dokladem našeho stálého pobytu v Absurdistánu, protože v zemi, jejíž obyvatelé se mohou probudit s cizími tanky pod okny, nelze o nějakém státu mluvit ani žertem. V totalitarismu je navíc stát nahrazen nepříliš transparentní organizací se zřetelně mafiánskými rysy.

Nikoli tedy „teprve za pomoci Sovětského svazu…“, ale právě naopak: teprve zánik Sovětského svazu znamenal obnovení naděje v celé střední Evropě a umožnil zlepšení poměrů alespoň do té míry, že je možné některé problémy pojmenovávat, když už je neumíme řešit.

O vymahatelnosti práva, nezávislé justici či nezkorumpované policii můžeme jenom tiše snít. Náprava ovšem není možná bez existence státu, který se během pobytu v sovětském bloku téměř vytratil, a jehož absence se právě před čtyřiceti lety musela stát zjevnou i pro ty nejméně pozorné.

Autor je učitel