Přistání se neobešlo bez pestré směsice zvuků. Kovový plášť lodi se zařezával do atmosféry a jeho pláty při kontaktu se vzduchem vydávaly syčení, které přicházelo jakoby z veliké dálky. Klimatizace sváděla boj s teplem vzniklým při tření a monotónně při tom hučela. Motory zpomalující let ztěžka burácely. Lidé shromáždění ve vyloďovacích prostorách rovněž nezůstali zticha a výtahy se skřípěním svážely bagáž, poštu a ostatní náklad na delší osu lodi, odkud se později dostane na vykládací rampu.

Lehké trhnutí Gaalovi napovědělo, že loď už nepohání motor. Lodní gravitace již několik hodin v porovnání s planetární gravitací slábla. Tisíce cestujících už několik hodin trpělivě seděly ve vyloďovacích prostorách, které na polštáři ze silových štítů dokázaly změnou polohy jednoduše zareagovat na jakýkoliv výkyv gravitačních sil. Teď už se pasažéři šinuli po zakřivených rampách do velkých zejících přechodových komor.

Gaal měl s sebou jen malý kufr. Stál u přepážky a díval se, jak ho celníci rychle a zkušeně rozebírají a pak zase skládají. Jeho vízum bylo podrobeno prohlídce a orazítkováno. On sám tomu nevěnoval žádnou pozornost.

Tak tohle je Trantor! Vzduch mu tu připadal trošku hustší, přitažlivost maličko větší než na rodném Synnaxu, ale na to si zvykne. Vrtalo mu však hlavou, jestli si někdy zvykne na ty nesmírné rozměry.

Budova kosmodromu byla impozantní, jeho střecha se takřka ztrácela vysoko nad jeho hlavou. Gaal si dokázal představit, že by se pod ní mohla tvořit oblaka. Nedohlédl ani na protější zeď – viděl jen lidi a přepážky a podlahu uplývající do nedohledna a rozplývající se v mlžném oparu.

Celník u pultíku na něj znovu promluvil, tentokrát otráveně: „Hoďte sebou, Dornicku.“ Než ovšem přišel na jeho jméno, musel si ho nalistovat ve vízu. „Kam… kam…“ tápal Gaal.

„K taxíkům se dáte doprava a třetí doleva.“

Gaal popošel a vysoko ve vzduchu zahlédl žhnoucí písmena: TAXÍKY DO VŠECH STRAN.

Zrovna když byl Gaal na odchodu, z anonymního davu se vydělila postava a přistoupila k pultíku. Celník k neznámému vzhlédl a kývl na něj. Muž mu pokývnutí opětoval a vydal se za mladým přistěhovalcem.

Přišel právě včas, aby zaslechl, kam má Gaal namířeno.

Gaal se přistihl, jak křečovitě svírá zábradlí.

Nápis na malé značce hlásal „Dozor“. Takto označený člověk na něj ani nepohlédl, jen se zeptal: „Kam to bude?“

Gaal si nebyl úplně jistý, ale i chvilkové zaváhání znamenalo, že se za ním začne tvořit fronta.

„Tak kam?“ vzhlédl k němu dozorčí.

Gaal neměl moc peněz, ale šlo o jedinou noc a pak už bude mít práci. „Do dobrého hotelu, prosím,“ pokusil se o nonšalantní tón.

„Všechny jsou dobré,“ opáčil dozorčí, na něhož to vůbec neudělalo dojem. „Vyberte si nějaký konkrétní.“

„Do toho nejbližšího,“ vyhrkl Gaal v zoufalství.

Dozorčí zmáčkl tlačítko. Na podlaze se objevila tenká světelná čára proplétající se mezi dalšími, které byly vyvedeny v jasnějších či tmavších odstínech jiných barev. Do ruky Gaalovi vrazili slabě zářící lístek.

„A bude to jedna celá dvanáct kreditu,“ oznámil mu dozorčí.

Gaal začal lovit mince. „Kam mám jít?“

„Dávejte pozor na světlo. Dokud půjdete správným směrem, lístek bude zářit.“

Gaal zvedl oči a vydal se pryč. Kromě něj tu v té ohromné hale sledovaly své individuální trasy stovky lidí a ztěžka se kolem sebe proplétaly na křižovatkách, aby nakonec dospěly k cíli své cesty.

Gaal došel až na konec. Nějaký člověk v novém, křiklavě modrožlutém stejnokroji ze zářivých a neušpinitelných umělých vláken sáhl po jeho dvou taškách. „Přímá linka do Luxoru,“ oznámil.

Muž, který Gaala sledoval, to slyšel. Rovněž slyšel, jak Gaal odpovídá „Bezva“ a nasedá do tuponosého vozidla.

Taxi se hned zvedlo. Gaal se díval ze zakřiveného průhledného okna, plný dojmů z nezvyklého letu v uzavřeném prostoru, a instinktivně svíral zadní okraj řidičova sedadla. Pak se ohromný prostor zúžil a z lidí se stali náhodně roztroušení mravenci. A nezůstalo u toho, výhled se znovu zmenšil a začal ujíždět dozadu.

Před nimi se tyčila zeď. Začínala vysoko ve vzduchu, táhla se až do nedohledna a zela v ní spousta děr, vlastně ústí tunelů. Gaalovo taxi zamířilo k jednomu a pak se do něj zanořilo. Gaal chvilku přemítal, jak ho mezi takovou spoustou jiných dokázal řidič vůbec rozeznat.

Naráz je pohltila tma, kterou nanejvýš tu a tam proťaly záblesky světel míjených semaforů. Jako zvuková kulisa posloužil jen všudypřítomný svist vzduchu.

Pak taxík zpomalil, až se Gaal musel předklonit, vůz vylétl z tunelu a zase jednou klesl až na zem.

„Hotel Luxor,“ oznámil řidič celkem zbytečně. Pomohl Gaalovi se zavazadly, věcně přijal spropitné ve výši desetiny kreditu, nabral čekajícího cestujícího a taxík se zase zvedl.

Za celou dobu od vylodění Gaal jedinkrát nezahlédl oblohu.

3

TRANTOR … Na počátku třináctého tisíciletí tato tendence dosáhla vrcholu. Vzhledem k tomu, že byl po stovky generací nepřetržitě sídlem říšské vlády a nacházel se uprostřed galaxie mezi technologicky nejpokročilejšími planetárními soustavami s největší hustotou obyvatelstva, stěží se mohl stát něčím jiným než tou nejlidnatější a nejbohatší aglomerací v dějinách.

Postupná urbanizace planety nakonec dospěla do nejvyššího stadia. Celý povrch Trantoru, bezmála dvě stě miliónů kilometrů čtverečních, zabíralo jediné město; v dobách jeho největší slávy v něm žilo hodně přes čtyřicet miliard obyvatel. Přestože se až na výjimky všichni věnovali administrativní správě Říše, nikdy jim nepřipadalo, že by jich na tak gargantuovský úkol bylo dost. (Je třeba mít neustále na paměti, že za bezduchého panování pozdějších císařů nebylo již Říši prakticky možné vládnout a že tato skutečnost do značné míry přispěla k jejímu pádu.) Trantorské jídelní stoly každý den zásobovaly flotily o deseti tisících lodí plodinami z dvaceti zemědělských světů…

Závislost na dovozu jídla – a vlastně i všech dalších životních potřeb – z vnějších světů vystavovala Trantor stále většímu nebezpečí oblehnutí a dobytí. V posledním tisíciletí Říše se o tom při monotónně se opakujících četných vzpourách přesvědčoval jeden císař za druhým a říšská politika se de facto omezila na ochranu této Achillovy paty Trantoru…

GALAKTICKÁ ENCYKLOPEDIE

Gaal si nebyl jistý, jestli slunce svítí, nebo zdali je vůbec den či noc. Styděl se ovšem někoho zeptat. Zdálo se, že celá planeta žije pod příkrovem kovu. Sice byl na „obědě“, ale mnoho planet se řídilo standardním časem, který nebral v potaz potenciálně nepraktické přechody mezi dnem a nocí. Planety se otáčejí různou rychlostí a o rotaci Trantoru toho Dornick moc nevěděl.

Zpočátku dychtivě sledoval šipky k takzvanému Soláriu, ale ty ho zavedly jen do místnosti zalité umělým světlem. Chvilku se tam zdržel, ale pak zamířil do hlavního vestibulu Luxoru.

„Kde bych si mohl koupit lístek na vyhlídkový let?“ zeptal se recepčního.

„Přímo tady.“

„A kdy má loď odlétat?“

„Zrovna jste ji zmeškal, ale další poletí zítra. Kupte si teď lístek a dostanete k němu místenku.“

„Aha.“ Zítra bude pozdě, zítra musí být na univerzitě. „Něco jako vyhlídkovou věž nebo něco podobného tu nemáte?“ zeptal se. „Myslím něco pod širým nebem.“

„Ale jistě! Jestli chcete, prodám vám tam lístek. Nejdřív se ale podívám, zdali venku neprší.“ Zmáčkl tlačítko u lokte a přečetl si zprávičku, která přelétla přes matovou obrazovku. Gaal četl s ním.

„Hezké počasí,“ konstatoval recepční. „Když o tom tak přemýšlím, ono je teď myslím období sucha.“ A pak, aby řeč nestála, dodal: „Já už o venek úplně ztratil zájem. Naposled jsem se tam byl podívat před třemi lety. Víte, vidíte to jednou a nic jiného na tom není – tady máte lístek. Zvláštním výtahem vzadu. Je označený tabulkou ,K věži‘, tak do něj prostě nastupte.“

Nadace
/Foundation/
Asimov, Isaac
Nakladatel: Triton, Argo
Překladatel: Viktor Janiš
Obálka: Michael Whelan
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil, Hana Musilová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 208
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 268 Kč