Veřejnost se již dlouhou dobu připravuje na to, že bude u nás, podobně jako ve většině zemí Evropské unie, zřízena funkce dětského ombudsmana. Důvody jsou zřejmé: neexistuje u nás nezávislá instituce, která by se právy dětí zabývala. Kde, kdo se stará o právo na soužití kdekoho s kýmkoliv, ale o práva dětí, vznikajících z těchto soužití, (právo znát své rodiče) se nestará nikdo.

Vláda připravila v této souvislosti podivný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 349/1999 Sb. „o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.“ Touto novelou si vláda, podle mého názoru „ukousl příliš velké sousto“. Hodlá nejen pozměnit dosavadní fungování ombudsmana, ale i zřídit lidskoprávní instituci na ochranu lidských prán (tzv. NHRI) a i dětského ombudsmana.

Novela svěřuje dětskému ombudsmanovi (v zákoně nenazývaném „ochránce práv dětí“) celou řadu významných kompetencí: provádět výzkumy a analýzy ohledně postavení a práv dětí, komunikovat s nimi a vyřizovat jejich podněty, s nimiž se každé dítě na něj může přímo obracet a celou řadu dalších práv a povinností. K tomu je však zcela zjevně potřebný aparát spolupracovníků a finanční prostředky, neboť bez nich nevznikne opravdová instituce s jejichž vznikem je spojováno mnoho nadějí. V návrhu zákona však poskytnutí těchto prostředků v potřebné míře chybí, zejména když přihlédneme k tomu, že současně podle téhož zákona má být navíc nově zřízena již zmíněná lidskoprávní instituce na ochranu lidských práv. Je tedy nebezpečí, že vzniknou jen prázdné skořápky, formální, ve skutečnosti neexistující instituce.

Argument, kterým je odůvodňována neochota poskytnout finanční prostředky potřebné k řádnému fungování dětského ombudsmana, který často slyšíme vůči současnému ombudsmanovi totiž „vždyť to stejně děláte“ je jednak nepravdivý (nemáme možnost zasahovat do vztahů mezi občany, jak by toto mohl činit dětský ombudsman) a jednak proti smyslu: pokud to již děláme proč tedy vlastně dětského ombudsmana zřizovat? Současný veřejný ochránce práv bude samozřejmě i nadále chránit práva dětí, jak mu to ukládá a umožňuje současný zákon, ale nemůže nahradit nezávislou instituci jejíž vznik zákon předvídá.

Známe stav finančních prostředků, chápeme rozpočtovou odpovědnost vlády, ale v tomto případě jde, z hlediska rozpočtu, o tak minimální částku, že dosavadní postup tvůrců zákona musí vyvolávat rozpaky. Navíc celý zákon bude třeba pozměnit po připomínkách Legislativní rady vlády. Pokud nemůžeme z nějakých důvodů zřídit věc, která bude fungovat a mít praktický smysl, a již jde o dětského ombudsmana nebo o lidskoprávní instituci na ochranu lidských práv, asi by bylo vhodnější počkat na lepší časy.

Psáno pro Právo