Tady nebudu zabíhat podrobně do historie – naše vztahy jsou propojené odedávna, a to do velké hloubky. Když probíhalo národní obrození, obrozenci se znali, v některých otázkách spolupracovali, snažili se vytvořit i společný jazyk (nevyšlo, v tomto směru Češi moc nespolupracovali), ale i tak na gramatický základ bibličtiny (češtiny bible kralické) navazovala první kodifikace slovenštiny jako spisovného jazyka (která nakonec vycházela ze středoslovenštiny). Naše jazyky jsou vpravdě bratrské.

Po první světové válce byl založen společný stát Čechů a Slováků – Československo. Primárním smyslem nebylo nějak Slovensko „přifařit“, ale udělat stát dost silný, aby si poradil se sousedy a s menšinami. Pochopte, v jedné části byla silná menšina německá (jejíž protiváze mělo napomoci právě Slovensko) a v druhé části menšina maďarská (a ochranu před ní a její podporou z Maďarska měli podpořit zase Češi). Fungovalo to, dokud nepřestalo, ale po druhé světové jsme zase byli jeden stát. A když jsme se rozdělili, celý svět obdivoval rozdělení bez konfliktu. Popravdě, Češi a Slováci jsou doopravdy bratři, mají nejlepší vztahy, jaké můžete v mezinárodních vztazích pohledat. I jednotliví lidé považují ty druhé za nejbližší, v politice spolupracujeme velmi úzce, z hlediska studia a práce neznáme hranic, rozumíme si, i když mluvíme každý svým jazykem. Nový prezident jede vždy na první návštěvu k sousedům. Národností Slováci nám občas dělají ministra nebo premiéra. Prostě máme vztahy zcela nadstandardní.

Česko-slovenská roztržka
Problém nastal nyní, v souvislostí s ruskou agresí na Ukrajině. Jde o to, že volby na Slovensku vyhrál Fico. To by samo o sobě nebylo tak tragické, to se v demokracii stává, a naše země měly takový úzus, že když se v nějaké vrcholné funkci objeví třeba blbec nebo mafián, moc to nekomentujeme a počkáme, až to přejde. Jenže v našem případě se tentokrát jedná o poněkud jinou situaci.

Nejde totiž o Ukrajinu. Jde o to, že máme nějakou bezpečnostní situaci a Rusko je náš nepřítel. Ne proto, že to tvrdím já, ne proto, že by si to myslelo Česko, ale hlavně proto, že to říká samo Rusko! To samo Rusko nás zařadilo na seznam nepřátel, Rusko hrozí Západu jadernými zbraněmi, Rusko jede i u nás prvky hybridní války atd. Shodneme se tedy i s největšími proruskými kolaboranty, že bez ohledu na to, jak vnímá Rusko každý jednotlivý občan ČR, tak Rusko nás vidí jako nepřítele, a to v mezinárodně velmi napjaté situaci. To je nepochybný fakt.

To je ovšem situace, za které probíhá volba stran. Nemůžete stranit oběma, tak to v česko-slovenských nadstandardních vztazích nefunguje. Kdyby vznikla například roztržka Slovenska s Maďarskem o nějaké slovenské území, taky by Slovensko zřejmě očekávalo, že se připojíme na jeho stranu (a zcela právem).

A co v takové situaci dělá Fico a jeho vláda? Vybereme si několik příkladů:

Zajímavá je například schůzka ministrů Juraje Blanára a Sergeje Lavrova na diplomatickém fóru v Turecku. Samozřejmě, že se slovenský ministr může stýkat, s kým chce, ale zároveň nesmí zapomínat, že jednání mají důsledky. Takovéto setkání totiž ruská vláda využívá, aby obhájila legitimitu svého postupu a aby poukázala na rozkol mezi spojenci v rámci NATO a EU. Takže jestli bylo účelem vyslat do světa vzkaz „Milé Rusko, už s vámi mluvíme, vaše agrese nám zas tak nevadí a na spojence kašleme“, tak se povedlo.

Fico například v projevu v den druhého výročí ruské invaze na Ukrajinu uvedl, že válka začala již v roce 2014 „řáděním ukrajinských neonacistů“. Musím vysvětlovat, jak strašná je to blbost? I kdyby totiž v roce 2014 byl na Ukrajině nějaký vnitrostátní problém (který se rozhodně nedá příčetně popsat těmito slovy), zcela zjevně to neospravedlňuje vojenskou agresi proti Ukrajině o 8 let později.

Fico také prohlásil, že česká vládní garnitura se rozhodla ohrozit slovensko-české vztahy jen proto, že má zájem podporovat válku na Ukrajině. Reagoval tak na rozhodnutí české vlády přerušit na neurčito společná zasedání, která byla zvykem mezi oběma zeměmi. Bratislava prý přitom jen mluví o míru. Jenže copak Česko podporuje ruskou invazi na Ukrajinu? A mír? Okupace není mír. Pokud Bratislava mluví o míru, proč to říká nám? Ať to vysvětlí Putinovi, my na nikoho neútočíme. Jenže když Fico mluví o míru, mluví o porážce Ukrajiny, když mluví o míru, říká „Ať už Ukrajina konečně prohraje, zanikne a my máme klid“. S takovým mírem má Česko problém.

Tedy – Fico a jeho vláda zřetelně kolaboruje se státem, který nás označuje za nepřítele (a my jeho taky, samozřejmě), který nám (v rámci Západu) vyhrožuje jadernými zbraněmi, který u nás už podnikl útok a stále nás vystavuje hybridním hrozbám. Slovensko je stát na naší východní hranici, tedy po pádu Ukrajiny by bylo proruské Slovensko akutní bezpečnostní hrozba.

K diplomacii
Má však jeden stát právo zasahovat do záležitostí jiného státu? Proruští komentátoři by řekli, že Česko a USA ne, ale Rusko to právo má, třeba i vojensky, ale pravda je samozřejmě jinde. Státy se od nepaměti snaží zasahovat do politiky ostatních států. Mohou to dělat tajně a nepřímo, například financováním politických neziskových organizací (to nepovažuji za ideální), nebo přímo. Přímo to lze prostředky vojenskými (to je dnes nežádoucí), ale zejména diplomaticky. Diplomacie je přesně k tomu určená a nemá cenu se tvářit, že to tak není. Cílem české diplomacie by mělo být hájit české zájmy na mezinárodním poli. Tedy i ve vztahu ke Slovensku. Což samozřejmě nevylučuje, že určitá věc může být v zájmu Česka a zároveň v zájmu Slovenska (například aby Rusko nemělo s Českem společnou hranici).

Pokud proto Česko podniklo nějaký diplomatický krok, kterým projevuje nesouhlas s politikou Slovenska, je to naprosto legitimní. Proč je to vnímáno jako problém? Protože naše diplomatická spolupráce byla velmi vstřícná a v zásadě se zažil postup, že jakýkoliv hrozný představitel byl ve vedení toho kterého z našich států, tak to nekomentujeme, neřešíme a počkáme, až se to přežene. Ostatně, náš bratrský vztah je víc, než nějaká politická strana. Jenže všechno má své hranice (kromě Ruska) a proto nemusí být vůbec nediplomatické vyslat vzkaz, a to vážně míněný. Říct něco jako „Milé Slovensko, máme vás tam rádi, jste naši bratři. Vždycky vás a vaše zájmy stavíme na první místo mezi ostatními v mezinárodní politice, ale teď máme pocit, že se od vás nedočkáme téhož. Teď právě máme pocit, že se paktujete s někým, kdo nás označuje za nepřítele, kdo nám na našem území podnikl teroristický útok, kdo nám hrozí jadernými zbraněmi a kdo zahájil útočnou válku proti sousednímu státu. A ten stát sousedí i s vámi! My bychom rádi, kdybyste naše zájmy zase na to první místo hned za ty své vrátili. My víme, že vaše vládnoucí strana vyhrála volby tím, že vsadila na proruský sentiment minulých časů, ale myslete dlouhodobě. Vážně si chcete notovat s Maďary? Myslíte si, že vaše zájmy jsou jejich priorita? A až vznesou nějaký požadavek na území, které patří Slovensku, co uděláte? Požádáte o pomoc Rusko, které bude tou dobou končit na vašich hranicích? Tak se zeptejte na Podkarpatské Rusi, jak to dopadlo posledně. Není důležité vyhrát příští volby, důležité je vydržet dalších sto let jako samostatný suverénní Slovensko. Na to potřebujete stálé a spolehlivé spojence. Abyste je měli, potřebujete být stálý a spolehlivý spojenec. Vzpomeňte si, prosím, že váš první spojenec jsme přes sto let my, a zůstaňte i nadále s námi. V minulosti se to osvědčilo.“

Víte, já chápu, že Slováci jsou alergičtí na „poučování z Prahy“. Jenže Slovensko je už třicet let samostatný stát a mělo by si zvyknout, že už není žádné poučování z Prahy. Už je jen mezinárodní diplomacie. A mezinárodní politika, ta se nemá dělat pro nejbližší domácí volby, ale pro budoucnost státu. Činy na mezinárodní úrovni mají důsledky na mezinárodní úrovni, je to takhle jednoduchá rovnice. Na lidské úrovni vás máme pořád nejraději, nebojte. Naše příští vláda bude taky stát za starou bačkoru, a třeba až tyhle hrozné vlády přejdou, tak budeme pořád ještě bratia. Když dokončuji tento článek, probíhá sčítaní hlasů při nové prezidentské volbě na Slovensku. Podle všeho vyhrál Pellegrini a proto počkejme, do které země pojede jako první na oficiální návštěvu. Třeba to bude Česko.