Předvolební průzkumy jsou nejisté, a komentátoři i sami politici se proto obávají na jejich základě cokoli předpovídat o výsledku voleb. To ovšem není nic proti těžkostem, které by nastaly, kdyby chtěl analytik vyrábět prognózy, jak se budou hlasy přepočítávat na mandáty. Česko má totiž zrádný d´Hondtův systém přepočtu hlasů a jeho jednotlivá úskalí se projevují právě v situaci, kdy se do sněmovny dostane více stran a kdy zároveň značná část hlasů propadne, protože se řada v zásadě slibných partají do sněmovny nakonec nedostane.

Tady se dá s nadsázkou říci, že o sestavení vlády mnohem spíše než voliči rozhodne dávný belgický politolog Victor d´Hondt.

Nejistotu je možné přiblížit tím, že se vezmou v úvahu tři varianty, při kterých získá ve všech průzkumech očekávaný vítěz voleb, tedy hnuti ANO, různý počet hlasů. Do sněmovny se ve všech variantách dostane dalších šest stran, které však budou významně zaostávat. V první variantě bude mít vítěz přes 30 procent a to bude znamenat, že se jeho volební zisk přiblíží 90 mandátům.

V takovém případě nebude co řešit, ANO bude suverénem, bez kterého vládu sestavit nepůjde. Ještě u 25 procent bude mít vítěz velmi dobrou výchozí pozici – to ovšem platí pro případ, že se žádná z ostatních stran nedostane vysoko nad 10 procent. I v takovém případě by bez Hnutí ANO těžko nějaká vláda vznikla, muselo by se na ní domluvit nejméně pět stran a to je, mírně řečeno, dost nepravděpodobné.

O hodně jiné by byly přepočty, kdyby ANO pokleslo ještě pod 25 procent. V takovém případě je dost pravděpodobné, že by se aspoň dvě konkurenční strany dostaly k 15 procentům. Pak by záleželo na jednotlivých mandátech. Vítězné hnutí by zdaleka nebylo bez šance složit vládu.

Za určitých okolností by mu stačilo přemluvit jedinou z patnáctiprocentních stran, třeba sociální demokracii, a většinu k sestavení vlády by opět mělo k dispozici. Zní to trochu zvláštně, ale dvě nejsilnější strany dostanou jen málo přes třetinu hlasů a budou mít parlamentní většinu.

Riziko by bylo jinde. Za popsaných okolností by se mohly tři strany se ziskem nepříliš vysoko nad 10 procenty domluvit na parlamentní většině i bez vítěze, což je také neobvyklá představa.

D´Hondtův systém je zrádný a Česko si ještě neuvědomilo jeho vlastnosti. Do obecného povědomí se už dostalo, že vzhledem k vysokému počtu volebních krajů znevýhodňuje strany, které dostanou méně než sedm procent hlasů.

Mírně také hraje do karet nejsilnějším stranám, i to je známo. Ovšem letos se nejspíše seznámíme s jeho další vlastností, a to že je schopen preferovat rozdíl, který bude mít vítězná strana před svými pronásledovateli.

Zřejmě nejzajímavější na letošních volbách bude test, do jaké míry se mohou v tuzemském poměrném volebním systému uplatnit většinové prvky, které do něho přinesl d´Hondtův systém. Favorizované hnutí ANO má omezený koaliční potenciál a dá se očekávat, že se některé ze stran na dalších místech pokusí domluvit vládu bez něho.

Teoreticky by mohly zkusit něco podobného, jako se to v roce 2010 podařilo pravicovým stranám, i když těsně vyhrál sociální demokrat Jiří Paroubek. Ovšem půjde o to, nakolik takové úvahy umožní volební výsledek a zvláště podivuhodný pan d´Hondt.

Kolik procent činí hranice, kdy už je samozřejmé, že vítězná strana bude sestavovat vládu? Tak zní otázka, k jejíž odpovědi se můžeme letošními volbami přiblížit.