Určitě by mě nenapadlo psát zde o prezidentských volbách na Pararingapatamu, tím méně pak dvakrát po sobě. Důvod je prostý, Slovensko není Pararingapatam. Možná že časem to bude jinak. Moje vnučka už slovenštinu nerada poslouchá a možná dokonce, že jí nerozumí. Já ale patřím ke generaci, pro kterou Československo byl jasně pozitivní pojem. V posledních třiceti letech se jen těžko smiřuji s tezí, že to byl omyl, produkt čechocentrické agresivity a tudíž žalář národů. Odtud tedy moje zvědavost, jak dopadnou prezidentské volby v sousedním státě.

Byly to volby přímé, stejně jako jsme si to zavedli u nás. Zavedli jsme to po šokujících zážitcích z prezidentské volby konané na půdě parlamentu, které byly neseny mírou trapnosti, nevkusu, neserióznosti, drzosti, hlouposti a arogance ještě větší, než je v kraji zvykem. Příčina byla v tom, že politická scéna byla rozdělená napůl, přičemž ty půlky měly více méně stejný politický výtlak, jak se dnes módně říká. Proto se přistoupilo k hnusným praktikám, kdy jevištěm politických dohod byly i parlamentní toalety. Přistoupilo se tedy k reformě, volí se napřímo. Společnost je rozdělená napůl, přičemž ty půlky mají více méně stejný politický výtlak. Můžeme to charakterizovat jako hlupcův úkrok stranou nebo též ironii dějin. V systému přímé prezidentské volby by zcela jistě neuspěl Václav Havel, ale pravděpodobně ani jeho nástupce Václav Klaus. Havel by většinovému publiku připadal příliš slušný a Klaus by ho vyděsil intelektuální nadřazeností. Ukázalo se, že na veřejnost nejvíc zapůsobí strašení. Miloš Zeman tu metodu použil v obou kampaních, nejdříve strašil Benešovými dekrety a invazí sudeťáků, podruhé migrací a konverzí na islám. Strašit se pokusil i Andrej Babiš. Důvod že mu to neprošlo je jednoduchý. Babiš je tak špatný řečník, jako je Zeman dobrý řečník. Tezi „my necháme ty Poláky ve štychu‟ vyjádřil příliš zmateně s výsledkem tak trapným, že nezabrala. V tom se Peter Pellegrini poučil a vypálil to naplno: „Volte mír, ne válku. Pojďte volit, aby slovenští synové a vnuci neumírali ve válce!“ Muselo to zabrat. Počítal s tím, že si volič nevzpomene na základní fakt, že slovenští vojáci šli naposledy do války po boku Hitlerových esesáků pod vlajkou Tisova Slovenského štátu. Nic nepomohlo Ivanovi Korčokovi, že jeho lidé vytáhli na světlo intimní téma. Strašení válkou je silnější karta než homofobie, takže volby dopadly jak dopadly. Pellegrini dostal o 150 tisíc hlasů víc než Korčok. Jak se na to dívá pošetilý čechoslovakistický nostalgik?

Teprve uvidíme, jak jestli bude tragédie „únos na Východ‟ pokračovat i na Slovensku. Podstatné je, že propadl Štefan Harabin. Přitom on strašil nejvíc a že mu to nevyšlo, je přece jen dobré znamení ve světě, který je na světlé okamžiky tak skoupý.

Psáno pro Poslední slovo LN