aneb Lístky čaje jsou mnohem spolehlivější

Podle jedněch zvítězí v příštích českých volbách XY. Podle druhých je naprosto jasné, že zvítězí YX. Pak jsou tu další, kteří říkají, že dva předchozí se pletou, neboť zvítězí YZ. A nakonec ještě další, podle nichž se vítězem nemůže stát nikdo jiný než ZY.

Všechna tato prolhášení (to není překlep, to je krádež z nezaujatého názoru Jana Wericha na anti-Chartu) se ohání tím, že jsou vědecká. Vytvořily je přece podniky, které o sobě tvrdí, že jim nejde o nic jiného než o vědu a že jejich zaměstnanci mají vědecké tituly z nejvýznačnějších universit.

Samozřejmě, najdou se mezi námi jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří s cynismem až zarážejícím tvrdí, že tahle kancelář pracuje pro tuhle stranu a tamta zase pro jinou a koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Ale z vlastní zkušenosti sděluji, že to je všechno jinak.

V době, kdy jsem odpovídal za obsah prvních vskutku zpravodajských internetových stránek na světě, canada.com, mělo dojít v zemi javorového listí k volbám. Tou dobou jsme měli zjištěno, že v takových případech je výhodné umístit někam na podobné stránky nějakou počítačovou hru: uživatel přijde, přečte si nejnovější zprávy, pak si zahraje hru a pak se vrátí k novějším zprávám. Vyplatilo se nám to během olympiády 1996 v Atlantě, i řekli jsme si, že to zkusíme s úplně jiným obecenstvem, tedy s tím, které zajímají volby.

Ve hře tenkrát byly čtyři hlavní politické strany. Hráč spatřil portréty jejich vedoucích představitelů a pak měl tři možnosti. Mohl dát svému oblíbenci kytičku (tu zahrála ruka jedné naší kolegyně a náš výtvarník tu fotku nějak rozpohyboval, v řeči hrdého Albionu se tomu říká moving *.gif). Nebo hráč mohl vzít pana politika po hubě smetanovým dortem (mnozí si možná vzpomenou na podobné bitvy z němých grotesek). Ruka s dortem byla má. Třetí možnost: hráč nemusel udělat ani to, ale ani ono.

Jediné omezení: naši programátoři dali dohromady sledování, takže z každého počítače platilo jenom jedno vyjádření. Hlasovat mohl každý hráč, kolikrát chtěl, ale jakmile padl z počítače hlas, ostatní hlasy z téhož počítače už neplatily. Ovšem, byl-li hráč zaměstnán, dejme tomu, v kanceláři, kde měli třeba tři tucty počítačů napojených na síť, mohl je oběhnout všechny a my bychom dostali tři tucty hlasů.

Čili: neměli jsme předem ani ponětí o složení hlasujících, ani odkud jsou. Tápali jsme tedy, abych to řekl cizí řečí, sociologicky i demograficky.

Dva dny před volbami nám úřady sdělily, že hra je svým způsobem průzkumem veřejného mínění, a tudíž, podle zákona, musí skončit. Hájili jsme se naprostou nevědeckostí, ale asi ne dosti přesvědčivě.

Tak jsme se domluvili s nějakými študáky z Nové Anglie v Americe, že bychom hru umístili u nich, a u nás by byl pouze odkaz k nim, s poznámkou, že nám vláda zakázala, abychom pokračovali.

Ti študáci šli ještě o krůček dál: když tam hráč přišel po kliknutí na odkaz od nás, našel titulek: Milí Kanaďané, vaše vláda se domnívá, že jste banda volů, které počítačová hra omámí tak, aby to ovlivnilo výsledek voleb.

Úřady řvaly jako poraněný dobytek zapadající do bažiny, ale s tím už se nedalo nic dělat.

Největší překvapení jsme ale zažili my: všechny vědecky se tvářící podniky přes průzkum veřejného mínění se spletly (řádově) o deset procent.

Náš výsledek se od skutečného výsledku lišil o jednu desetinu procenta. I přesto, že jsme neměli ponětí, co vlastně děláme.

A to je tak zhruba vše, co jsem vám chtěl říci o průzkumech veřejného mínění.