Čas od času se objeví polemiky, nakolik máme svoji evropskou cestu a obecně budoucnost spojovat s uskupením zvaným Visegradská skupina, V4, nebo zkráceně Visegrad. Diskutoval o tom Petr Janyška v blogu na Aktuálně nebo spolupráci konzervativců mezi státy Visegradu komentuje Jan Fingerland z Českého rozhlasu. O významu V4 se pozitivně vyjádřila i předsedkyně PSP Pekarová Adamová, a to navzdory své kritice na adresu maďarského premiéra.

Visegradská skupina vznikala především z iniciativy Václava Havla v raných 90. letech jako uskupení spřátelených postsocialistických zemí, v kterých v té době vládli lidé z disentu a které měly jednotný cíl: vstoupit mezi demokratické země, stát se členy Evropské unie a vlastní bezpečnost zajišťovat prostřednictvím NATO. A jak známo, máme-li společné cíle, je dobré spolupracovat a prosazovat je dohromady. Však také summity prezidentů Visegradu z té doby byly slavné a mohutné. Když hraběnka Diana Sternbergová hostila v roce 2002 tento summit na zámku v Častolovicích, řešily se nejen povodně, ale byla to i velká společenská událost. Pamatujete, kdy a kde byl poslední summit premiérů nebo prezidentů státu Visegradské skupiny? Já si bez Googlu nic nevybavuji.

Má vůbec smysl být v uskupení, jehož zcela zjevné cíle, vstup do EU a NATO, byly naplněny? Étos takových setkání za 30 let vyprchal. Navíc je zcela zřetelné, že politické postoje premiérů Morawieckeho, Orbána, Hegera a Fialy, nebo chcete-li prezidentů Kaczynskeho, Ádera, Čaputové a Zemana jsou úplně odlišné.

Nebo máme spolupracovat na bázi deklarovaných společných konzervativních hodnot, které spojují Petra Fialu a premiéry a prezidenty Polska a Maďarska? A je vůbec tak trochu nacionalistické tažení Viktora Orbána nebo polské spory s EU ještě na bázi konzervatismu?

Smysl takového uskupení je především v tom, že jsme schopni navenek zastávat stejné nebo podobné postoje a že naše společné postoje jsou vůči partnerům předvídatelné a jsou konstruktivní. Skutečně jsme schopni spolupracovat a hledat společná řešení při řešení vnitrostátních ale i celoevropských problémů? Nejsem o tom zcela přesvědčen. Uskupení V4 nehraje žádnou roli při řešení sporu Česka a Polska týkajícího se dolu Turow. Podobně v Maďarsku Rusko staví nové jaderné bloky a Maďaři v době pandemie očkuji proti covidu Sputnikem z Ruska. V Česku nepředstavitelné, na Slovensku to premiéra stálo hlavu. Skutečně nesdílíme mnoho společných konkrétních cílů a konkrétních postojů, často před summity EU nemáme společné stanovisko k projednávané otázce. Pokud někdy vystupujeme společně, pak je to většinou striktní odmítnutí předloženého návrhu. Společné řešení, společný postoj, společný návrh, který by byl realistický a projednatelný, naše společná Visegradská skupina v drtivé většině případů nepřináší.

Přesto nelze Visegrad opustit, nelze odejít do nějaké jiné party. Státy Visegradu jsou státy se společnou hranicí, společnou historií v Rakousku-Uhersku a leží v geopoliticky významném středoevropském prostoru. To, že právě nyní jenom obtížně hledáme mezi politiky a vládami, které ty státy zastupují, společný průsečík, přece neznamená, že nemáme nic společného. Máme hořkou a dlouhou zkušenost s totalitami všeho druhu a jsme nepochybně mnohem citlivější k prosazování jedné správné doktríny, ideologie, zjevené pravdy. A nemusí se jednat jen o ekologii nebo módní gender vztahy. Máme společnou zkušenost, jak fungoval Sovětský svaz, a víme proto, jakého máme na východě souseda. Nebudeme tedy za každou cenu nadbíhat hledání koncensu s putinovským Ruskem. Tušíme a pamatujeme si, co to znamená být závislý na jednom zdroji energie, když na jeho kohoutcích drží ruku ruský medvěd.

To, že se nyní právě společně neshodneme, neznamená, že Visegrad lze rozpustit, opustit, zrušit. To je stejné, jako kdyby Belgie chtěla opustit Benelux či Dánsko Skandinávii. Geografickou polohou jsme odsouzeni ke vzájemné spolupráci a může se nám to v nějakém období dařit lépe a jindy hůře, ale pokoušet se o to musíme zas a znova.

Autor je komunální politik ODS