1. Nestandardní strany

Vznikla jich celá řada a nakonec se od sebe velmi výrazně odlišují. Zvláštní případ je ANO, celostátní komplexní politický projekt, který se rozvíjí v ekonomické i politické rovině a jeho cílem je převzetí co největší politické moci. Je to protestní strana, nebo vlastně hnutí, to je pojí se všemi ostatními. Protestuje proti posledním 25 letům (polistopadový režim), symbolem zla je ovšem Václav Klaus, hodí se k tomu líp než Havel, který už je mrtvý a lidi příliš nevzrušuje.

Další úspěšné proteststrany nemají tuto komplexní podobu. Tak například „Žít Brno“ je lokální brněnská záležitost, Pirátská strana je celostátní strana inspirovaná obdobnými stranami v Evropě, ale tentokrát uspěla výrazně v Mariánských Lázních, kde volby vlastně vyhrála (získala nejvíc, nikoli ale většinu zastupitelů), a v Praze, kde má vzhledem ke skoro patovému výsledku příležitost hrát významnou roli při sestavování koalice.

Na obou hnutích/stranách mne na první pohled vlastně zaráží jedno: jakási podivná nezodpovědnost. Hnutí „Žít Brno“ vzniklo vlastně z protestu a jako recese (že některé pohnutky jeho zakladatelů byly věcné, nechci zpochybňovat). Teprve když se ukázalo, že recese je politicky nosná, vzali to celé vážně. Člověk by řekl, že normální postup by měl být opačný: když člověk chce vstoupit do politiky, měl by to dělat se smrtelnou vážností, jde o vážné angažmá. Teprve když to případně zvoře, je snad čas to obrátit v legraci. Tady je tomu naopak. Je to jistě detail, ale příznačný. Je v tom velká, spontánní a nepřiznaná dávka pohrdání politikou, která jako by měla už předem vzbuzovat nedůvěru. Případ Pirátů, aspoň v Praze, je ještě horší a ještě příznačnější. Strana získala pouhé 4 mandáty, ale shodou okolností se stala vlastně jazýčkem na vahách. Využila této pozice zcela nezodpovědně k tomu, že si jednak nadiktovala formálně, kdo v případné koalici nesmí být (KSČM, ODS, ČSSD), ale ve skutečnosti, kdo v ní být musí (tj. TOP 09 a ANO, jinak nevznikne). S tím, že po splnění této podmínky oni sice do koalice nevstoupí, ale budou ji tolerovat, a to tenkrát, když dostanou významné kontrolní funkce. A to je, řekl bych, drzost. Chtějí mít právo určovat tvar koalice a provádět kontrolu, nechtějí však za to, co z jejich diktátu vznikne a co budou kontrolovat a sekýrovat, nést vůbec žádnou politickou zodpovědnost. Je pravda, že o něčem podobném snili všichni slabší koaliční partneři v ČR počínaje Luxovou KDU-ČSL a konče TOP 09, která při různých příležitostech zdůrazňovala, že v Nečasově vládě je vlastně jen jednou nohou. Tady je to ovšem řečeno brutálně a natvrdo, bez simulované koaliční účasti. Jsem přesvědčen, že hybatelé této politiky úplně přesně netuší, jakou politiku to vlastně provozují. To je ovšem ani trochu neomlouvá.

Těmito krůčky se obě uskupení činně podílejí na destrukci dosavadního politického systému, aniž by si lámala hlavu, co vlastně při takovémhle postupu vznikne místo něj. Je to cynický přístup k politice, jehož důsledky poneseme všichni.

2. Neúspěch komunistů

Komunisté propadli v Senátu (přijdou o jeden mandát, což ovšem v jejich případě znamená o polovinu mandátů) a tratili i v komunálních volbách. Dostali nyní 7,8 % hlasů a 4,04% zastupitelů. Přitom strana má pořád ještě z českých stran největší členskou základnu a rozvětvený, fungující aparát. Problém je ten, že Babiš je dokonale zastínil. Pro nepřátele polistopadového politického uspořádání je podstatně atraktivnější: nebazíruje na nesmyslném patafyzickém pseudonáboženství marxismu-leninismu a zároveň ovšem stejně jako oni jednoznačně odmítá posledních 25 let, kdy „politici kradli a nemakali“. To je pro lid srozumitelnější a názornější než např. výklady o třech prazdrojích a třech prazákladech (pokud si je ještě někdo vůbec pamatuje). Dá se tak elegantně odmítnout demokracie, aniž by se člověk musel hlásit přímo k samoděržaví.

3. Nízká volební účast

V roce 2010 přišlo ke komunálním volbám celkem 48,5 % voličů, v Praze 44,43 %. Letos celkově 44,46 %, v Praze 37,72 %. Volební účast ne venkově bývá vždycky o něco vyšší, ale propad v Praze je i tak nápadný. Vysvětlení je jednoduché. To, pro co pan Babiš za pomoci různých „užitečných idiotů“ získal většinu veřejnosti, destrukce polistopadového uspořádání, se zdařilo, nyní už proběhly jen závěrečné korekce na komunální úrovni (a ovšem v Praze). Napětí ve společnosti opadlo, především politický stres, který ve vypjatých dobách budí lidi k politické aktivitě a žene je k urnám. Teď zbývá už jen postavit něco místo toho zbořeného, což je otravná práce na dlouhé lokty, kterou lidé rádi přenechají kompetentnějším (tedy těm, co se o ni jako kompetentnější sami přihlásí). Nastává, nám starším a starým tak důvěrně známý „klid k tvořivé práci“: během dvou následujících let, možná o něco kratší dobu, možná však, nedej Bůh, o něco déle, nebudou už žádné významnější volby.

Chtěl bych upozornit na to, že v této předem nevymezené mezivolební době bude v příštích letech naopak dobré se stavitelům „nových pořádků“ na jejich práci důkladně koukat pod prsty. Přitom je zjevné, že prostředky, které k tomu nyní bude mít „občanská společnost“ (konečně pořádně vykastrovaná o „politiky“, se skoro bezmocnou politickou opozicí, ostatně podle lidí jako p. Pehe a spol. politici do občanské společnosti vlastně ani nepatří), jsou o něco skromnější než v minulosti: s pořváváním na náměstích a na facebooku se toho u nás moc nespraví, stejně jako se toho moc nespravilo v minulých letech v Putinově Rusku. Závěr: chtěli jsme v posledních dvaceti pěti letech dohonit Západ, nepodařilo se, aspoň že jsme tedy dohonili Rusko. Gratulujme si.

4. Povolební vyjednávání

Zajímavá je situace v Olomouci: nakonec se „starým pořádkům“ (ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL) podařilo vytvořit koalici proti vítěznému ANO. Není důvodu, proč by strana, která ve volbách dosáhla nejlepšího výsledku, musela být nutně v koalici, je to však zároveň projev jakési nestability uspořádání, protože úspěšní mají teď v opozici šanci stát se ještě úspěšnějšími. Je to nešikovné. Základní problém je, že obhájci „starých pořádků“ (rozuměj polistopadové demokracie) pomýšlejí na její obhajobu příliš pozdě, ve chvíli, kdy toho z ní upřímně řečeno už dvakrát moc nezbylo, a to jejich společnou a obtížně dělitelnou vinou. Na tom, co dělají teď, měli pracovat už nejpozději v letech 2012-2014. Měli se tehdy společně ptát po tom, zda v situaci nebezpečné pro svobodné uspořádání společnosti nemají přece jen něco společného, něco, co je přinejmenším stejně důležité jako to, v čem se odlišují. A co to vlastně je. Tato bitva o demokracii je už vlastně prohrána, další proběhne, jak už to bývá, v obtížnějších podmínkách.

14. října 2014