Vzpomněli jsme významné datum 17. listopadu, někteří slavili, jiní varovali před totalitou. Pokud jde o Prahu, spousta lidí si vyšla na Národní třídu a na Můstek dole na Václavském náměstí na pohodovou procházku. Mladí, staří, v poklidném tempu. Všude bylo něco vidět a kdo chtěl, mohl i popít a pojíst a zaposlouchat se. Debatuje se o tom, který svátek je významnější, jestli 28. říjen nebo 17. listopad. 28. říjen je vyhrazen státnickým projevům a důvtipným komentářů na téma, že je to oslava vzniku neexistujícího státu. Že by ten den kolem pražského Obecního domu vzniklo pohodové korzo, to ani náhodou. Kdyby se tedy mělo hlasovat takříkajíc nohama, 17. listopad by to vyhrál jak nad 28. říjnem, tak nad 28. zářím coby Dnem české státnosti, jakož i 1. lednem.

Jak to vidím s tou naší totalitou českou?

Debata o totalitě nese absurdní rysy jako všechno u nás. Hodinu o ní hovoří v televizi dva bývalí prezidenti a naříkají, že u nás nejsou jasně vyhraněné a ideově krystalizované politické strany, když přitom každý ví, že jak jeden tak druhý takové strany měli a udělali všechno proto, aby zahynuly, přičemž jeden z nich byl mnohem úspěšnější než druhý. Mluvil jsem na to téma na malém pódiu Českého rozhlasu na Perštýně a hlouček diváků mě potěšil potleskem, když jsem říkal, že bych přál hlasatelům totality návrat v čase a že by koukali zajet zpátky, jak by vystrčili nos do roku 1975.

Potlesk mě potěšil. Přitom vím, že totalitu máme. Je, potvora, všude, ale skrytá. Spočívá v tom, že platí to co bylo před Listopadem, že je všechno zablokované, ztížené na hranici umrtvení, bez jiskry a nápadu.

Dám příklad. Tuhle si kdosi všiml, že kdyby se dostavěla dálnice D35, to je ta existenčně důležitá, paralelní s D1, směrem na Ostravu a Polsko, stavěla by se padesát let. Patlal ji bolševik stejně jako ji patlaly všechny polistopadové vlády a patlá ji vláda současná a tu až nahradí vláda Babišova, muže který teď doslova ječí o totalitě, bude ji taky patlat, protože to jinak u nás nejde. Nebojte, nedostaví se ani za padesát let.

Občas někdo za hlavního viníka stagnace označí zatuhlost rozhodovacích procesů. I to je typické, že ten diagnostik nebývá politik. V organismu státu je příliš mnoho pod-organismů, které mají na nefunkčnosti existenční zájem. Bylo tomu tak za komančů a je tomu tak dodnes. Mladým lidem, pokud o to stojí (nebudu lhát, nestojí) vyprávím o normalizaci. Ano, udržovala se při životě represí. Ovšem dusivá deka hubící všechno životaschopné a inovativní a zábavné, to byl její charakteristický rys. V tom ohledu se změnilo málo, tuhost státního aparátu je těžko odlišitelná od rigor mortis. Proto nechtějí kvalitní lidé státu sloužit. Proto máme ministra financí pana Stanjuru a jako alternativu paní Schillerovou. Uznejte, není to šílené?

Poslední slovo Lidových novin