19.5.2024 | Svátek má Ivo


SITUACE: Pár úvah k teorii vítězství Ruska

11.4.2024

Válka na Ukrajině je válkou opotřebovávací. V případě vytrvalé podpory západu ji Rusko nemůže vyhrát. Je tu ale jedno velké ALE. Ta podpora západu má svá úskalí a může velmi rychle skončit. Budu hovořit o NATO, USA a EU, pro zjednodušení, a vynechám specifikum zemí, které jsou v EU a nejsou v NATO. Narážím pak na sdělení tajných služeb, která se objevují v médiích a takový útok v dohledné době několika let předvídají.

1) Válečná ekonomika

Když jsem na jaře 2022 uvažoval, zda si Rusko může nebo nemůže dovolit dlouhou opotřebovávací válku, vycházel jsem z předpokladu, že jestliže od roku 1945 nenařídilo mobilizaci, neudělá to ani kvůli Ukrajině (nota bene když samo nebylo napadeno). Putin se zachoval z hlediska ruské doktríny neobvykle a nařídil mobilizaci a vede zemi do válečné ekonomiky. V takovém případě si ale opotřebovávací válku dovolit může, a to prakticky neomezenou dobu. Proč?

a) protože je diktátor. Nezodpovídá se svým voličům, ale leda tak trochu svým silovikům a oligarchům, kteří na tom ale nebudou tratní.

b) Rusové jsou zvyklí snášet ústrky a ponížení prakticky neomezenou dobu a nic proti tomu nedělat. V chudších regionech z toho dokonce profitují. Rusko je extrémně těžké rozložit zvenčí.

c) nezajímají ho lidské ztráty. Sto tisíc mrtvých ročně by stačilo k pádu jakékoliv demokratické vlády mnohonásobně, ale v Rusku to nic neznamená. Naopak, řeší si tím problémy s muslimskou menšinou, s nezaměstnaností, s chudými regiony na Sibiři, s věznicemi atd.

Tedy premisa první – Rusko mobilizuje a najelo na válečnou ekonomiku, EU zaspala.

2) Teorie vítězství

Jak jsme si řekli, každý aktér má jinou teorii vítězství (k tomu viz samostatný článek). Často jsem slyšel, že už vyhrála Ukrajina, protože nezanikla v roce 2022, a je to jedna z možností, jak na situaci nahlížet. Ale jestliže cílem Ruska bylo získat nárazníkovou zónu mezi Ruskem a Západem, tak vlastně také dosáhlo svého cíle (kdyby válka skončila podle dnešního statu quo). Sice za cenu, kterou by žádná západní země nebyla ochotna zaplatit, ale v Rusku lidský život nemá cenu.

Jenže Rusko by mohlo jít dál. Vzpomeňte si, co řekl Trump (který možná bude budoucí prezident USA). Je velmi pravděpodobné, že by kvůli nějaké evropské zemi nešel do války s Ruskem (může to být předvolební taktika, ale nesázel bych na to). Než se rozčílíte nad tímhle proradným přístupem, dovolím si vás požádat, abyste se na to podívali jinak. Země NATO se zavazují, aby utrácely alespoň 2% HDP na obranu. Evropa na to dlouhodobě kašlala, vždyť nás přece zachrání Američani. Jenže Amerika vynakládá na obranu horentní sumy a sama by třeba uvítala, kdyby ty náklady byly menší. Tedy lapidárně řečeno – Evropa desítky let nedodržuje své spojenecké závazky a teď brečí, že USA je třeba také nedodrží? Má na to morální právo?

Za druhé, porovnejte si počet obyvatel a HDP Evropské unie a totéž u Ruska. My máme násobně více všeho. Není jediný důvod, proč bychom se měli bát konvenční války s Ruskem, kdyby to tady vedli příčetní lidé. S našimi prostředky bychom i bez USA měli mít takové armády, že Rusa odradíme od samotné myšlenky strkat sem rypák. Jenže my je nemáme a najednou se divíme. Víte, kolik zemí EU má jaderné zbraně? Ano, jedna – Francie. Najednou vypadá pochopitelné, že se USA moc nehrnou do našeho zachraňování, když se do něho nehrneme my sami.

Za třetí – mnohé země EU nějakým způsobem kolaborují s Ruskem, háží podpoře Ukrajiny klacky pod nohy nebo se moc nesnaží.

Tak mi upřímně řekněte, proč se má USA snažit, když my dlouhodobě nerespektujeme spojenecké závazky, nebudujeme adekvátní armády a nejsme ani schopni postupovat proti zjevné protiprávní agresi u našeho souseda? Není to náhodou tak, že se prostě utrhlo ucho? (Pozn. – Trumpa nemám nijak rád).

Tedy premisa druhá – EU nedostatečně pracuje na své obraně a nemá žádnou společnou teorii vítězství na Ukrajině (a podpora USA může být velmi sporná), Rusko ji má.

3) MAD

V jednom z předchozích dílů jsme si řekli něco o jaderné doktríně. Pojem MAD tedy znáte - mutually assured destruction, oboustranně zaručené zničení. To však, jak jsme si řekli, omezuje použití jaderných zbraní, a tedy v případě omezeného konvenčního konfliktu lze prakticky vyloučit, že se k použití jaderných zbraní vůbec dostaneme. Kdyby Rusko například zaútočilo na Estonsko, názor Estonska na jadernou hrozbu je irelevantní, důležitý je pouze názor USA. Jenže USA kvůli Estonsku tlačítko nezmáčknou.

Premisa třetí – pokud by Rusko chtělo zaútočit například na nějakou pobaltskou zemi, bude to čistě konvenční válka.

4) Proč by to Rusko dělalo? Co by tím dosáhlo?

Možnosti jsou hned dvě. Když Rusko na Ukrajině vyhraje, bude mít velkou armádu, zkušenou v boji, nastartovanou válečnou ekonomiku a zásoby techniky a munice. Jenže jak praví staré rčení, s bodáky se dá dělat ledasco, ale nedá se na nich sedět. Pokud by to vše obratem vrhlo na nějakou pobaltskou zemi (Suwalský koridor, Estonsko), bude obtížné je zastavit. Tím získá Rusko pobaltský stát, třeba i suchozemský přístup do Kaliningradu a další výhody. Například dohodu o zastavení sankcí výměnou za zastavení válečného úsilí.

Ale uvedené by mělo smysl, i kdyby Rusko na Ukrajině úspěch neslavilo. Sledujte teoretický příklad pro případ patové situace na frontě – v Estonsku je ruská menšina. Ta se bouří. Na nějaké demonstraci do nich „někdo“ začne střílet. Rusko obviní estonskou vládu z genocidy a jako náhodou má na hranicích připravenu pomoc. Prudkým výpadem obsazuje část estonského území. Německo volá po okamžitém odstoupení Estonska Rusku, Francie naopak posílá první vojáky, Poláci tahají šavle a koukají na Kaliningrad, a do toho Rusko přijde s návrhem: „pojďme k jednacímu stolu, my jsme ochotni pod kontrolu NATO ta území vrátit, my na nich jen chceme ochranu etnických Rusů. My nechceme válku. Což nás přivádí k otázce podpory Ukrajiny – vy necháte Ukrajinu být, protože není v NATO a žádné závazky k ní nemáte, a my vám vrátíme kus Estonska.“ A když přijde takový návrh, půjde naše EU nebo NATO do války? To už jsme si snad vysvětlili, že možná nepůjde.

Posledním důsledkem takového postupu by byl rozpad důvěry v NATO; jestliže bude napadena země NATO a společná obrana se nebude konat, důvěryhodnost spojenectví dostane velkou trhlinu a potenciální spojenci zejména v Asii se začnou poohlížet jinde. Takže jak jsme si právě ukázali, Rusko by mohlo zaútočit na země NATO:

a) má k tomu lidi a prostředky, nebo je mít bude (některé tajné služby hovoří o 3-5 letech příprav)

b) má k tomu vůli, vnitřní politickou podporu (nebo aspoň nedostatek odporu) a plán

c) v takovém případě nebude fungovat jaderné odstrašení a USA se do věci možná vloží jen velmi omezeně.

d) uvedené by pro ně mělo vojensky v jejich logice smysl a přineslo výhody.

Ostatně, Sám Putin řekl, že na země NATO nezaútočí. Všichni samozřejmě znáte ruskou diplomatickou školu, ale bez legrace – proč takovou věc má potřebu říct? Není to proto, aby diplomaticky ukázal Západu, že o tom přemýšlí, že kalkuluje? Západ by takovou situaci zřejmě ustál, ale za jakou cenu?

5) Dá se s tím něco dělat?

Ano, nenechat Ukrajinu padnout, vyslat jasný signál, že útok na zemi NATO neprojde, a konečně začít budovat takové konvenční armády, aby si s podobnou hrozbou poradily i bez Američanů. Což znamená například rozšíření vlastního zbrojního průmyslu, návrat chemického průmyslu zpět do EU (který prakticky odehnala politika EU), energetická nezávislost, zapojení evropských zemí, které se tváří, že se jich obrana netýká, a další.

S tím souvisí i otázka, kterou jsme si nastínili v úvodu. Jak válka trvá roky, podpora Západu se může zmenšovat. Pro Západ to nejsou žádné velké výdaje, ale politicky je to výbušná otázka. Už teď volá Ukrajina o dodávky a říká, že by mohla padnout, když je nedostane. Jenže co má říkat – že to zvládne i bez Západu? To by byla sama proti sobě. Takže nevíme, jak špatně na tom je, ale jisté je, že ty dodávky potřebuje (Rusko například získává vzdušnou nadvládu, a to je obrovský problém). A taky nevíme, co zkrátka vědět nemůžeme. Třeba měli slíbenou pomoc Američanů jen do určitého data. Třeba jim někdo pomoc odřekl. Třeba očekávali nějaký vývoj a ten se nestal. Tak či onak ať již úmyslně nebo jako výsledek okolností se válka zase stala statickou (není třeba panikařit při každém ukrajinském neúspěchu a jásat při každém úspěchu, ve větším měřítku jsou nyní obě strany spíše v obraně) a proto se znovu vrací otázka, kterou jsme si nastínili v jednom z prvních příspěvků, a sice mírová jednání. Z vyjádření některých politiků a médií vnímám tlak na Ukrajinu, něco jako „když jste si obsazená území nedokázali osvobodit do dnešního dne, tak už se s tím smiřte a vzdejte se jich“. Takový požadavek je na Ukrajinu morálně nespravedlivý (avšak mezinárodní vztahy nejsou řešeny vždy podle pravidel spravedlnosti), přesto už zase veřejným prostorem začíná rezonovat.

6) Můžeme se poučit?

My jsme NATO a máme závazky vůči sobě navzájem. Pomoc Ukrajině je morálně správná a zároveň je pro nás i vojensky výhodná, protože snižuje šanci, že se Rusko o něco pokusí vůči NATO. Není to však spojenecký závazek. Ukrajina si za tuto situaci může částečně sama. Samozřejmě je agresorem Rusko, tuto část nezpochybňuji, ale udělala za svou existenci řadu chyb, za které teď platí vysokou cenu.

a) špatný stav země – po rozpadu SSSR bylo na Ukrajině a její vládě, jak svou zemi povede. A vedla ji špatně – oligarchové zemi vysávali, neobnovovala se infrastruktura, v zemi byla obří nezaměstnanost, která vedla k úbytku lidí (a to zejména těch vzdělaných). A taky jistě ubyli lidé, kteří byli ochotni za svou zemi bojovat. Za prvních deset let po rozpadu SSSR se její ekonomika propadl o polovinu! Před válkou byla druhá nejchudší země v Evropě – a to mají vzdělané lidi, ložiska surovin a obrovská pole černozemě. Ukrajina mohla být bohatou evropskou zemí, ale nestala se jí.

b) špatné přípravy na válku – pokud Ukrajina do roku 2014 neměla tušení, že si na ni Rusko brousí zuby, tak od roku 2014 měla všechny informace o tom, co se chystá. Přesto neprovedla dostatečné reformy armády, zbrojení, výcvik a další přípravy. Postupovala v tomto směru velmi pomalu, nezodpovědně, docházelo ke korupci atd. Přitom se nemusíme bavit o drahé západní technice, ale o naprosto triviálních věcech – proč nebyly v okamžiku invaze připravena alespoň polní opevnění (znáte to, zákopy, ostnatý drát, další linie zákopů, další linie drátů…). Na to moc prostředků nepotřebujete. Proč nebyly důsledně zaminované všechny klíčové mosty, aby se daly v případě potřeby vyhodit do vzduchu? (Vzpomeňte na Antonovský most, který Rusvé dobyli, používali pro zásobování a po jejich ústupu byl zničen). Proč byly ve vedení ozbrojených sil stále staré struktury, někdy dokonce vyloženě ruští kolaboranti? To všechno jsou z hlediska financí „drobné“, přesto však tyto problémy nebyly vyřešeny.

Dá se tedy říct, že Ukrajina ruskou invazi dost usnadnila, obrana svého území je primárně její zodpovědnost. (To však nesnímá žádnou zodpovědnost z Ruska za protiprávní agresi, a je neomezuje naši pomoc napadené zemi.) V každém okamžiku je však třeba posuzovat, co je potřeba udělat proto, aby nedošlo k nezamýšlené eskalaci konfliktu, naopak aby se konflikt nerozšířil, ale zároveň abychom nebyli nedůvěryhodný spojenec a slabý protivník. Naše zahraniční politika však nemůže ležet jen na pocitu spravedlnosti; může se nám stát, že se pro své vojenské, politické i diplomatické chyby dostaneme do situace, kdy Ukrajině už nebudeme moct pomáhat. Bylo by to zároveň nežádoucí a ponižující i pro nás. Musíme se proto poučit i z toho a nesmíme se dostat do situace, kdy budeme natolik slabí a závislí na cizí (byť spojenecké) pomoci, že budeme muset vyjednávat o odstoupení území (našeho nebo cizího) výměnou za mír. Zejména v situaci, kdy se máme nejlépe v dějinách a nic nám fakticky nebrání se připravovat na zlé časy. Hrozba útoku na území NATO není vyloučena, byť se zřejmě nestane v nejbližší době, vhodné politické, vojenské i diplomatické kroky ji mohou odvrátit.

Převzato z autorova Facebooku