Do poměrně nedávné doby se psalo ve vojenských příručkách ve vztahu k vítězství zejména to, jak ho vojensky dosáhnout. Málokdo se ale zamýšlel nad tím, co to vlastně vítězství je – a zde se zrodila teorie vítězství. Víte, co je vítězství? Dobrá otázka. Ve sportu je vítězství dané pravidly toho kterého sportu a až na výjimky je dost jasné, kdo vyhrál, protože předem víme, co za vítězství považujeme. Vyhrál, kdo dal víc gólů, kdo dál doskočil, kdo rychleji doběhl. Vítězství je měřitelné.

Ve válce je vítězství neměřitelné a co je ještě horší, jeho rámec se v průběhu války mění. Proto je potřeba promluvit si o teorii vítězství. Teorie vítězství je teoretický rámec, který nám umožňuje diskutovat o povaze vítězství a stanovit nikoliv to, jak vítězství dosáhnout, ale co to vlastně je. Teorie vítězství nám klade odpověď například na otázky:

1) Co je vítězství?

2) A pro koho?

3) Jaká je škála úspěchu ve válce od naprosté katastrofy po naprosté vítězství?

4) Jaký je politický důsledek takového výsledku?

Začněme tím, že jsou různé druhy válek – a už to definuje různorodost vítězství. Když Velká Británie válčila s Argentinou o Falklandy, tak žádná z bojujících stran neměla v plánu například okupovat hlavní město druhé země, nahradit její vládu nějakou svou nebo tu druhou zemi ke své připojit. Z hlediska teorie vítězství pro Argentinu bylo vítězstvím obsadit a udržet Falklandy, pro Británii je ubránit (resp. znovuzískat a udržet). Válka byla na obou stranách omezená, vítězství celkem jasně dané. Když si vezmeme druhou světovou a jako strany Německo a SSSR, tak válka byla neomezená a ideální vítězství naprostá kapitulace a podrobení druhé strany.

Dále, cíle války se v průběhu války mění. Například útok Ruska v roce 2022 na Ukrajinu měl být krátkou válkou. Ideální vítězství by vypadalo jako obsazení klíčových míst Ukrajiny, obsazení vládních budov, likvidace nebo útěk představitelů země, dosazení svých vlastních osob a přesvědčení Západu, že je po všem a je vyřešeno. To nevyšlo a cíl války se musel změnit – nyní se jedná zřejmě o opotřebovávací válku s cílem vyčerpat vůli Západu podporovat Ukrajinu, poté začít postupovat a buď uzavřít výhodný mír, nebo postupně Ukrajinu obsadit (a setrvalou válku využít z hlediska vnitřní politiky jako nástroj upevnění moci).

Pak je podstatné, že vítězství nemusí být absolutní, ale je na určité škále. Tak například napadení Finska armádou SSSR – někdo může říct, že vyhrálo Finsko, neboť se ubránilo obsazení. Jiný může říct, že ztratilo nějaké území, tedy prohrálo. Oba závěry jsou vlastně ve své jednoznačnosti mylné, neboť nahlížejí na vítězství jako cosi černobílého, co je buď absolutní vítězství, nebo absolutní prohra. Tak to ale není. Jsou různé odstíny šedé. Ztratit něco je lepší, než ztratit všechno.

Rozhodné jsou také cíle války – zda je totální nebo omezená, zda jsou cíle předem přesně určené nebo zda jsou neurčité (může například existovat země, která zahájí válku vůči sousedovi, aby její diktátor upevnil svou vnitřní pozici, odůvodnil si různá omezení obyvatel a vyslal vzkaz okolním zemím – a cílem takové války je válka sama). Nelze však odvíjet teorii vítězství jen od předpokladů, které si stanovily státy na začátku války. Cíle i okolnosti se v průběhu války mění. Země získávají spojence, například, kteří mohou původní cíl (obsadit území sousedního státu) změnit na nový cíl (odvrátit obsazení silnějším spojencem nepřítele). Když Rakousko-Uhersko vyhlašovalo válku Srbsku, ve snu by ho nenapadlo, že to skončí naprostou katastrofou pro ně samotné – rozpadem RU, koncem monarchie, ztrátou území nástupnických státu ve prospěch nově vzniklých států atd.

Na škále vítězství můžete také popsat různá kritéria. Jedním může být dosažení cílů války, jak jsme si řekli – jestliže dosáhnete všechny cíle, je to vítězství, když jen některé, je vítězství částečné, když minimum cílů, pak je to „nevýhra“, a třeba se v důsledku války ve vaší zemi rozhoří revoluce, která povede k rozpadu země a ke ztrátě nějakého území, což je katastrofa (třeba angažmá SSSR v Afghánistánu bylo pro SSSR poměrně negativní ve svých důsledcích). Ovšem kritéria úspěchu mohou být jiná, například definitivnost řešení dosaženého válkou. Situace, kdy útočník prohraje, ale záležitost není rozřešena jednou provždy, může znamenat, že konflikt rozhoří znovu (typickým příkladem by byla Zimní válka a Pokračovací válka, nebo vlastně i obě světové války). Tak například Izrael nemůže prohrát ani jednu válku – prohraná válka znamená fyzickou likvidaci židovského obyvatelstva nebo jeho vyhnání, tedy konec státu Izrael. Naopak například palestinští Arabové v pásmu Gazy mohou prohrávat pořád dokola, protože vědí, že je Izrael ani neodsune, ani nevyvraždí, a tedy mohou začínat stále znovu. Z hlediska rezolutnosti vyřešení konfliktu tedy může být škála úspěchu v takovém konfliktu poněkud asymetrická.

Škála vítězství také zahrnuje následky války. Tak například Francie zjevně byla na straně vítězů první světové války, ale přišla o celou generaci mužů a když začala ta druhá, ochota jít do války byla mizivá. To mělo paradoxní důsledek – Francie de facto vyčkala, až Německo porazí Polsko, provede reformy a reorganizaci, a pak obsadí Francii. Velká Británie vyhrála obě světové války a ani jednou nebyla obsazena, přesto z každé války vyšla slabší než předtím. Z hlediska geopolitického to vítězství nebylo zdaleka tak absolutní, jak se zdá.

Pro popis vítězství nemusí být ani podstatné, jaké jsou měřitelné veličiny války, například ztráty. Když jedna země ztratí určité množství mužů a samostatnost, zatímco druhá ztratí více mužů, ale obsadí druhou zemi, kdo vyhrál? Zaručuje taktické vítězství automaticky vítězství strategické? Když Napoleon vstoupil do Moskvy, tak vyhrál – co vlastně? Definice vítězství se automaticky ani neodvíjí od strategického vítězství jako takového – můžete obsadit nějakou zemi, abyste zjistili, že její udržení je nemožné, protože Vám působí obrovské náklady, mezinárodní poltické ztráty, lidské ztráty atd.

Podstatná je také perspektiva. Obě válčící země mohou často s klidným svědomím prohlásit, že určitou válku vyhrály. Tak například první válka v Perském zálivu skončila strategickým vítězstvím kolačních sil, že ano. Jenže proč Saddám prohlásil, že válku vyhrál? Protože zůstal u moci. Protože Irák zůstal Irákem. Mohl dopadnout podstatně hůř, jak dokázala druhá válka v zálivu. Nikde není řečeno, že vítězství je objektivní a že nelze dospět k situaci, že si obě strany nárokují vítězství. Kdyby dneska skončila válka na Ukrajině s tím, že každý si ponechá, co má, a vzápětí by Ukrajina vstoupila do NATO a EU, pro koho by to bylo vítězství? Rusko by řeklo, že získalo velký kus území, pevninský přístup na Krym a mezinárodní uznání těchto zisků, to je přece vítězství, i když ne to původně zamýšlené. Ukrajina by řekla, že si zachovala státnost, jazyk, kulturu, nezávislost, přístup k Černému moři a stala se součástí paktu, který Rusko odradí od podobného pokusu v budoucnosti. To je vlastně také vítězství. Na škále úspěchu to není maximální možný úspěch, ale není to ani fatální neúspěch.

Pak je důležitý i pojem vítězství ve vztahu k míru. Západ většinou chápe koncept vítězství v tom, že se zároveň přestane střílet a zavládne mír (protože mír je v tomto chápání běžný a žádoucí stav věci). Jenže jiné kultury to tak nemají a vojenské vítězství může následovat například dlouholetý nelítostný partyzánský konflikt. Je taková situace už vítězství nebo ještě ne? Související otázkou také je, zda je vítězství symbolicky uznáno poraženým (například bezpodmínečnou kapitulací, mírovou smlouvou atd.) Když toto chybí a boj pokračuje, je jistě situace jiná, než když armáda složí zbraně a nad Reichstagem zavlaje rudá vlajka. Von Clausewitz by řekl, že se jedná o symbolický projev zhroucení vůle státu k odporu. Ale co když se taková věc nestane?

Důležitý je i poměr sil – jestliže je jeden z bojujících slabší, je remíza vlastně nejlepší možný výsledek, lze tedy hovořit o vítězství? Obzvláště patrné je to u významného nepoměru sil – v Zimní válce utrpěl SSSR obrovské ztráty oproti Finsku, ale v konečném důsledku Finsko ztratilo velké území a muselo SSSR poskytnout ústupky. Na druhou stranu Finsko zůstalo samostatné, nebylo začleněno celé do SSSR, a uhájilo si tak nezávislost. V zásadě se dá říct, že za stávajícího poměru sil Finska a SSSR dopadlo Finsko ještě dobře, a proto se dle mého názoru může hovořit o vítězství.

No a nakonec – kdo a kdy rozhoduje o tom, co je vítězství? Každý za sebe chápe vítězství jinak. Každý historik považuje různé výše zmíněné indikátory za významnější než jiné. Určují to média, která formují názor veřejnosti? A rozumí média teorii vítězství? V článku 31 jsme hovořili o druzích vítězství, například strategickém. Co je strategické vítězství z hlediska teorie vítězství? Co kdybych třeba konstatoval, že je to vyřešení politického problému, ideálně způsobem, který neuvede vítěze v chaos. A kdy můžeme říct, že toto nastalo? Když se přestane střílet? Rok po válce? Sto let po válce?

Tedy závěrem – teorie vítězství je naprosto podstatný teoretický koncept, který svůj odraz nalezne i v praktické běžné debatě. Tak třeba někdo rezolutně tvrdí, že Ukrajina vyhraje, a druhý, že vyhraje Rusko. Ale když se jich zeptáte, co si představují pod takovým pojmem, může se vám stát, že ten první vám řekne, že Rusko již nedokáže dobýt ani kousek Ukrajiny, a ten druhý odpoví, že Rusko si ponechá dobytou část Ukrajiny. Z čehož vyplývá, že oba dva si představují stejný výsledek války a nejsou v tomto ve sporu, jen mají za podstatná jiná východiska své teorie vítězství. Nebo naopak, jestliže vám někdo bude rezolutně tvrdit, že nějaká strana vyhraje, ale nebude schopen definovat takové vítězství, vlastně vám sděluje jen nějaké osobní preference. Teorie vítězství je však absolutně nezbytná pro stát v každém konfliktu, kterého se byť jen plánuje účastnit. Vždy a za všech okolností se stát musí ptát – proč vůbec bojujeme, čeho chceme dosáhnout a za jakou cenu, co je pro nás akceptovatelný výsledek a čemu se musíme za každou cenu vyhnout? Nemůže mít jen vojenský plán, ale také politický plán, kterému je teprve ten vojenský ušitý na míru. A celou dobu konfliktu musí sledovat, zda je na kolejích nebo zda je nezbytné ho usměrnit. Dovolím si dodat, že dle mého názoru stát, který nemá alespoň v obecných rysech jasně definovanou teorii vítězství, se dopouští morálního zločinu na svých vlastních obyvatelích (o těch druhých nemluvě).

Tolik tedy k nudné teorii vítězství. Zkuste si sami promyslet některé minulé války a řekněte si, kdo vlastně vyhrál, jak, proč, jaké to mělo dlouhodobé důsledky, a zkuste si totéž u té současné. Třeba to trochu pomůže.

Převzato z autorova Facebooku