20.4.2024 | Svátek má Marcela


ROZDÍLNOST PLATŮ MUŽŮ ŽEN: Nespravedlnost, nutnost nebo výhoda

20.3.2024

Z železnou pravidelností se v médiích objevují obvinění ze strany zejména aktivistických organizací, poukazující na skutečné i údajné rozdíly v platech mužů a žen a požadující jejich dorovnání. Tyto výtky ovšem naprosto ignorují reálné potřeby, možnosti a rizika všech zúčastněných stran. A když píšu všech, myslím všech, tedy včetně těch žen, kterých se aktivisté údajně zastávají.

Ve skutečnosti zde dochází k záměně prostředků a cílů a chybnému vyhodnocení (spíše naprostému ignorování) nákladů a rizik na straně zaměstnavatelů a potřeb na straně zaměstnaných žen.

Předně, jednotkou společnosti není jedinec, nýbrž rodina. Ty aktivistické organizace nahlížejí na všechny ženy, jako kdyby to byly samoživitelky a neměly žádného partnera. Taková situace ale (naštěstí) není normální ani většinová a rozhodně není žádoucí. Žádoucím a naštěstí převládajícím modelem je rodina, ve které se muž a žena společně starají o své děti a tedy používají veškeré příjmy, bez ohledu na to, jestli je přináší muž nebo žena. Pokud by oba rodiče zastávali stejné místo ve stejné firmě, je pro příjmy rodiny úplně jedno, jestli jeden z nich má příjmy 60% a druhý 40% a nebo mají oba shodně 50%. Ve skutečnosti je v takovém případě pro rodinu lepší ta první varianta, jakkoliv je na první pohled nespravedlivá. Jelikož rodina má děti, jeden z rodičů je nutně více vytížen péčí o potomky a jednoduše se nemůže tolik věnovat vydělávání peněz. A který z rodičů to bude? Logicky ten s nižším příjmem. Když tedy omezí vydělávání peněz, rodina přijde o 40% příjmů a ne o 50%, jak by tomu bylo v případě, kdy by měli oba příjmy stejné.

Většinou se o děti starají ženy. Je to biologická nutnost, je to žena, kdo je těhotný (a během těhotenství má omezenou možnost zátěže), je to žena, kdo rodí a kojí děti a má i mnohem lepší empatické schopnosti, které ji usnadňují konejšení dětí a pochopení, co dítě potřebuje – tyto kvality muži nemají, i když se mnozí skutečně snaží. A proto je to většinou žena, kdo přestane vykonávat výdělečnou práci a je to její partner, kdo přináší většinu prostředků, proto je záhodno, aby to byl on, kdo má větší příjmy. Je to výhodnější i pro tu ženu.

Ovšem, naskýtá se otázka, proč by i ta žena neměla mít plat vyšší. Copak neodvádí stejnou práci? Upřímně? Pokud hovoříme o mladé ženě, ve věku řekněme do 40 let - ne, v řadě případů neodvádí. A pro zaměstnavatele představuje mnohem větší riziko výdajů.

Než mne rozervete na kusy, uvědomte si, že mladá žena s velkou pravděpodobností je nebo bude maminkou. Co to znamená pro zaměstnavatele? Je-li ta žena na nějaké důležité pozici, například na pozici obchodní manažerky, věnoval zaměstnavatel hodně času a prostředků na její zaškolení, na vybudování vztahů mezi ní a zákazníky a v okamžiku, kdy mu oznámí, že odchází na mateřskou dovolenou, jsou všechny vynaložené prostředky ty tam. Navíc jí ze zákona musí držet místo (pokud by se chtěla vrátit) a netuší, na jak dlouho. Během mateřské dovolené může žena znovu otěhotnět a protáhnout si mateřskou na sedm let, nebo se nevrátí už nikdy. Zkuste hledat náhradu, vysoce kvalifikovaného člověka s tím, že jej za tři, nebo možná za sedm let vyhodíte, protože se vrátí jeho předchůdkyně z mateřské. Nenajdete nikoho, a pokud ano, nechá si takovou nejistotu pořádně zaplatit. Pro zaměstnavatele je tedy mladá žena riskantní investicí a z toho plyne jeho neochota takovou investici provést. Udělá ji, když je ta žena mimořádně schopná, nebo když (a jsme u toho) je ochotná pracovat za nižší mzdu, čímž se zaměstnavateli to riziko vyrovná.

A ani po konci mateřské není vyhráno. Děti jsou v jednom kuse nemocné a v současné postkovidové hysterické době je dítě, jakmile má nudli u nosu, považováno za jedince nakaženého leprou a jako takové nesmí chodit do školy či do mateřské školy. A jeden z rodičů si musí vzít volno a o dítě se starat. V případě matek – samoživitelek je to vždy žena, u vdaných žen je to žena v drtivé většině případů. Pro zaměstnavatele je to tedy nejistá pracovní síla, má-li více zaměstnaných žen, musí mít určitou přezaměstnanost, aby takové nečekané výpadky pokryl. Má-li žena více malých dětí, může s nimi být doma velice často, nejdřív onemocní jedno, za týden druhé a nakonec to chytí i maminka. A je lepší, když je takovým nespolehlivým zaměstnancem jen jeden z rodičů, protože zaměstnavatel samozřejmě není ochoten za takto nespolehlivou pracovní sílu vynakládat stejné prostředky, jako v případě spolehlivého zaměstnance.

Ano, o nemocné dítě se může starat tatínek. Jenomže, ten nebyl těhotný a nebyl na mateřské, má tedy velmi pravděpodobně vyšší příjem, než maminka a když zůstane doma on, přijde rodina o více peněz, než když s dětmi bude žena. Tak to jednoduše je, matematika je v tomto neúprosná. Prosadit povinnost rovné dělby péče o nemocné děti znamená připravit rodinu o peníze a tedy uškodit ženě i jejím dětem. (Chápu, pro bojovníky za lepší svět je reálný dopad prosazení jejich ideologie nedůležitý, musí práva žen chránit, i kdyby na to měly ty ženy doplatit).

Takže situace, kdy má mladá žena nižší příjem než muž je logická a ve skutečnosti prospěšná i pro tu ženu. On příjem muže je příjmem rodiny, i ze zákona je majetek manželů společný bez ohledu na to, kdo vydělával a kdo se staral o děti. Možná se vám takové pomyšlení nelíbí, ale je to tak.

Ale mám i dvě dobré zprávy. Zaprvé, jakmile děti odrostou, není žádný důvod neplatit ženy stejně nebo lépe, než muže. Pro zaměstnavatele to již není riskantní investice, naopak, ženy bývají loajálnější a tedy jakožto zaměstnankyně lepší.

A zadruhé – ono na kariéře ve skutečnosti nezáleží. Tady dochází k záměně prostředku a cíle. Práce, kariéra, vydělávání peněz, to není cíl. Je to jenom prostředek jak získat zdroje na zabezpečení dětí. Protože to jediné, co po nás zůstane, to jediné, na čem záleží, jsou naše geny, tedy naše děti nebo alespoň děti našich příbuzných. Všechno ostatní zanikne. Pokud si někdo myslí, že třeba za sto let bude budoucnost obdivovat jeho power pointové prezentace nebo excelovské tabulky, hluboce se mýlí. Jen se rozhlédněte kolem – všechno, co kdy kdo vybudoval časem zaniká (jen ty pyramidy to zdá se, ještě nějakou dobu vydrží). Za pár stovek let si nikdo nebude pamatovat, že Františka Horymírová byla úspěšnou manažerkou nějaké dávno zaniklé firmy, primářkou, kosmonautkou nebo ministryní, ale její prapravnuci budou po světě běhat ještě za tisíc let – pokud Františka neudělala tu chybu, že rezignovala na děti, aby budovala kariéru. Už nebudou vědět, čeho dosáhla, ale budou vědět, že žila a zasloužila se o jejich existenci. A budou jí za to vděční.

Protože skutečnými vítězi (a vítězkami) v neúprosném závodě evoluce nejsou ti, kdo hodně vydělávají nebo dosahují vysokých kariérních postů, ale ti, po kterých zůstane životaschopný rod. Ať se feministi a aktivisti vztekají, jak chtějí, úspěšná žena se nepozná podle dosaženého kariérního postu, ale podle toho, že za sto let tady budou její pravnoučata. (A o mužích samozřejmě platí úplně to samé).