Ve stylu Měsíce československo-sovětského přátelství se nesly (a ještě doznívají) velkolepé oslavy 20. výročí vstupu ČR do Evropské unie. A ten příslušný výroční den by se klidně mohl jmenovat Den mezinárodní rodiny.

To zrovna na středu ale připadl Mezinárodní den rodiny. Přehodíte slovíčka – a význam je hned úplně jiný. Ony tyhle všechny halasně vytrubované dny čehokoli jsou stejně jen kratochvílí všelijakých band byrokratů. Ostatně, v mládí jsme nechtěli popíjet jen tak sprostě bezdůvodně, tak si skoro vždy jeden z nás od stolu dal práci a někde našel, že dnes bychom si mohli připít třeba na Den rumunského zemědělství.

Pořád je ale lepší slavit Mezinárodní den rodiny než Den mezinárodní rodiny. Už fakt, že v některých slovanských jazycích, jejichž jméno se nyní nesmí ani vyslovit, má rodina i význam pojmu „vlast“, svědčí o tom, že rodina národů je nesmysl. Rodina rodin? Dokonce i rodina národních států je nesmysl. Spolek s definovaným členstvím a stanovami, to už je něco jiného. Už proto, že do rodiny se rodíme, zatímco do spolku vstupujeme dobrovolně a na základě nějaké výhodnosti členství.

Rodina dostává poslední dobou pěkně za uši. Nepodléhám názoru, podle kterého se státní moc má montovat do populační politiky či za peníze poplatníků nějak rodiny zvýhodňovat. Neměla by jim ale soustavně škodit a rozkládat je. A to dělá. Genderové šílenství se stává naší oficiální státní doktrínou.

Mezi rodinou a mezinárodním společenství je ale ještě jeden podstatný rozdíl. V rodině je někdo rodičem, někdo dítětem. Rodič vychovává, dítě je vychováváno. Podle dnes zveřejněného průzkumu u nás asi 40 procent rodičů považuje trest vařečkou či opaskem za v některých případech vhodné řešení výchovného problému. V mém případě to ostatně často ani jinak nešlo.

Ti, kdo nás prohlašují za mezinárodní rodinu, by si jistě přáli něco podobného (a ostatně to také často prosazují) i na unijní úrovni. Tuze moc chtějí pasovat některé členy spolku do dole vychovávajících a jiné členy označit za zlobivé ratolesti, které by bylo třeba občas potrestat opaskem, vařečkou nebo třeba sankcí v podobě zablokování podílu na distribuci společných prostředků. Maďaři nebo ještě donedávna Poláci by mohli vyprávět.

I sourozenci se občas mohou pohádat. Ale nikdo z nich nemá právo druhého řídit. To mohou jen rodiče. A kdo je v té „naší“ EU rodičem? Brusel? Německo? Evropská komise? V tom případě buďme raději sirotky.

psáno pro denik.to