Bývá mi smutno z toho, s jakou samozřejmostí nebo možná lhostejností přijímá i řada mých kolegů neustále bobtnající počet všemožných veřejnoprávních norem, regulací a jejich opakovaných novel, kterými se jejich iniciátoři snaží krotit všemožné skutečné i domnělé neduhy naší společnosti.

Nejen u nás přinesla postmoderní doba mimo jiné onu falešnou víru, že každý identifikovaný společenský problém je řešitelný zákonem a že povinností státu je příslušnou regulaci přijmout. Je to naivní a nebezpečná iluze. Trvající, či dokonce akcelerující chrlení nových regulací a doplňování norem již přijatých vede k devalvaci práva. A s devalvujícím právem se to má stejně jako s devalvující měnou. Nekritická víra v moc zákona tak paradoxně vede k tomu, že zákony svou váhu ztrácí. Hypertrofovaný a nepřehledný právní řád přestává plnit svou roli. Místo toho, aby přispíval ke kultivaci a rozvoji společnosti, se stává škodlivým faktorem, který ubíjí přirozenou lidskou iniciativu, deformuje normální lidské i ekonomické vztahy a ubírá nám všem na svobodě a prosperitě.

Konec uplynulého roku přinesl s odstupem několika málo dnů dvě zdánlivě nesouvisející události, ze kterých čerpám naději, že ještě není vše úplně ztraceno.

Tou první bylo očekávané rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zákona o evidenci tržeb (EET), přesněji řečeno separátní votum pěti ústavních soudců, kteří hlasovali pro zamítnutí uvedeného zákona jako celku. Jejich publikované stanovisko (viz zde, strana 47 a další – pozn.red. NP) bych doporučil jako povinnou četbu přinejmenším všem studentům právnické fakulty a dále všem, kdo jsou zapojeni do legislativního procesu, a to bez ohledu na to, zda se s argumentací ústavních soudců ztotožní či nikoli. Pro všechny stojí za přečtení coby srozumitelné připomenutí a vysvětlení testu přiměřenosti, kterým by měla projít před případným přijetím každá veřejnoprávní norma. Dovolím si alespoň malý citát: „Stát, který je i podle judikatury Ústavního soudu výsledkem společenské smlouvy, by proto měl vždy dobře vážit zavedení každé nové povinnosti, která podnikatelům ztěžuje jejich činnost. Při tomto zavádění by měl zákonodárce velmi bedlivě hodnotit, zda tato další povinnost je skutečně nezbytná a zda nepřiměřeně nezhoršuje podnikatelské prostředí. Tato opatření by přitom neměl posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu omezení již stávajících. Lapidárně řečeno, stát by si měl položit otázku, zda se nejedná o příslovečnou poslední kapku, po které pomyslný pohár přeteče.“ V tomto případě se zcela shoduji se závěrem vyjádřeným v uvedeném disentu, podle kterého test proporcionality nebyl v případě zákona o EET důsledně aplikován ani při jeho přijímání a bohužel ani ze strany většiny ústavních soudců při rozhodování o ústavní stížnosti. Jakkoli jsem výsledným rozhodnutím Ústavního soudu zklamán, potěšilo mne, že názor na protiústavnost (a škodlivost) uvedeného zákona sdílí z důvodů, pro které mám velké pochopení, hned pět soudců Ústavního soudu.

Druhým zdrojem mé naděje, že ne všichni jsou smířeni se stavem a trendem vývoje českého právního řádu, jsou velmi silná vyjádření předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy v jeho rozhovoru pro Hospodářské noviny dne 27. prosince. Na jednu stranu je to smutné čtení (například, když u knihovny porovnává objem legislativy od roku 1918 do roku 1989 s více než dvojnásobným objemem předpisů přijatých po sametové revoluci), na druhou stranu je povzbuzující, když vlivný a obecně respektovaný právník bije na poplach: „Politici by neměli přijímat další a další zákony, ale měl by nastat bod obratu, počínaje nějakou inventurou, co vlastně v tom právu platí. A škrtat a čistit. To je samozřejmě úkol na několik funkčních období několika vlád. Ale musí se s tím začít.“

Pan předseda Baxa mi mluví z duše, když současný trend nazývá legislativní posedlostí a pozastavuje se nad tristní situací, kdy se politici chlubí, kolik zákonů navrhli. Nelze nesouhlasit ani s dalšími jeho slovy: „Aby právo fungovalo, musí být poznatelné, občané si ho musí osvojit, protože je přirozené, protože oni cítí, co je správné a co nesprávné. A bude-li právo rozumné, tak se jím budou většinově řídit. Bude-li přehledné, stabilní, tak nebude muset být ani tolik kontrolováno a vynucováno, protože se sami budeme chovat podle něho.“ V rozhovoru najdeme i připomenutí důležitosti zkoumání přiměřenosti dopadů nových norem: „V důvodových zprávách zákonů se uvádějí jejich dopady. Jenže jsou zpravidla omezeny na veřejné rozpočty, například kolik bude třeba nových úředníků ke kontrole, ale vůbec nikdo nekvantifikuje dopady do soukromé sféry. Jaké prostředky musí vynakládat jednotlivci, firmy, instituce na přizpůsobení se novým předpisům.“

V této souvislosti si nelze nevzpomenout na nápad nejmenovaného známého senátora, že podmínkou přijetí jakéhokoli nového zákona by mělo být zrušení dvou zákonů jiných. Vím, že jde o utopii, ale velmi se mi ta myšlenka a zejména její přímočarost líbí. Myslím, že by šlo o metodu mnohem účinnější než sofistikovaná inventura navrhovaná panem předsedou Baxou.

Zastavit současnou legislativní posedlost nebude snadné. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by bod obratu mohl v blízké budoucnosti nastat. Přesto vstupuji díky vyjádřením uvedených šesti právnických autorit do nového roku s určitou nadějí. Sobě i všem podobně smýšlejícím přeji, ať rok 2018 přinese alespoň trochu světla na konci tunelu.

www.mk-ak.cz