PRÁVO: Co můžeme čekat od Ústavního soudu?
Obecným úvodem do problematiky jsem se již zabýval v článku Do národního státu se narodí, ústavní je třeba si ustavit, dnes zkusím podat ty informace, které se mezitím staly dostupné, a to především z prostředí samotného Ústavního soudu, neboť právě ten bude rozhodovat.
Těchto informací není moc, až skoro žádné. Platí totiž, že v rámci soudního řízení, před a do značné míry i po něm, by se soudci neměli příliš veřejně vyjadřovat, neboť takové vyjadřování může omezovat jejich nezávislost v řízení samém. Před rozhodnutím hrozí, že si soudce veřejně zadá, po rozhodnutí je naopak již pozdě, vše podstatné by mělo být v odůvodnění.
Přesto se předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský mírně snažil čelit ofenzívě politických stran a i některých médií, a to, pokud vím, zatím pouze v jediném televizním vystoupení o nedělním poledni.
V pondělním článku Rychetský naznačil, co si myslí o Melčákově stížnosti, jsem se dočetl několik tezí, které měly být Rychetským řečeny den předtím v Otázkách Václava Moravce *. Zatrnulo mi nad sentencí: "Jsou čtyři způsoby, jak měnit Ústavu." To proto, že mám v paměti pouze jednu. Předseda Ústavního soudu je pochopitelně právní autorita prvního řádu, takže mě to přimělo ke kritickému sebezpytu. Přemítám, zda mezi postupy změny Ústavy řadí Rychetský i možnosti zrušení ústavního zákona Ústavním soudem a dále kupř. revoluci, ale stále mi do čtyř aspoň jeden zásadní způsob chybí.
Nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší poučit se od pramene a Otázky V.M., 6.9.2009 jsem si vyhledal na webu.
Rychetský v něm kroužil okolo role Ústavního soudu a problematiky materiálního jádra Ústavy ČR. Toto jádro používají k argumentaci kupř. i právníci prezidenta republika, aspoň tehdy, když u Ústavního soudu napadají ústavnost Lisabonské smlouvy.
V čase 20:12 pořadu Rychetský praví: "Signál je [od ÚS]: mohou nastat případy, kdy podle čl. 9 odst. 2 [tj. materiální jádro ústavy] je Ústavní soud ne oprávněn, ale povinen zasáhnout.
Podívejte se, ústava třeba říká jaký způsobem se volí prezident republiky, a jak, a na jak dlouho, a jakým způsobem ho lze mandátu zbavit. Dovedete si představit, že se přijme ústavní zákon, který řekne Ústava dál platí, ale teď příští týden platit nebude, a přijímáme jiný způsob, jenom pro tento případ, jenom pro příští týden. Bohužel, ta situace je velmi tomu podobná.
Ona platná ústava upravuje čtyři způsoby, jak procedurálně, tak materiálně, hmotněprávně, kdy lze předčasně ukončit funkční období a vypsat předčasné volby. A najednou tady máme zákon, který říká, tyto čtyři způsoby teď neplatí, protentokrát se použije jiný způsob, dosud neupravený v Ústavě ..."
a v čase 23:20 informaci doplňuje docela zásadní informaci: "Podívejte se, ten článek 9 nemá jenom odstavec 2, o kterém jsme stále hovořili, ale i odstavec 1, a ten říká: ústavu lze měnit ústavními zákony nebo doplňovat. Všimněte si, že Ústava jasně říká, co tedy lze měnit nebo doplňovat. Tady máme přezkoumávat zákon, který ani nemění, ani nedoplňuje, který vlastně suspenduje, který říká: pro tento případ nebude platit."
Ulevilo se mi. Novináři zmiňované čtyři způsoby se netýkají změn ústavy, ale čtyř způsobů rozpouštění sněmovny (tj. zjevně čtyři písmena a) až d) v čl. 35 odst. 1).
Pamatuji si to tedy snad dobře: Ústavu (přesněji ústavní pořádek) tedy můžeme stále měnit pouze jediným způsobem, a to je dle čl. 112 odst. 1, tedy ústavními zákony přijatými podle Ústavy. A předseda Rychetský si také může založit rubriku "Co jsem neřekl".
Možnost 1: Nenáležitost ústavního zákona dle Ústavy
Mezi požadavky "podle Ústavy" ovšem náleží i Rychetským výše zmíněný čl. 9 odst. 1, který zcela přesně zní:
Čl. 9 (1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
Pokud se argumentace soustředí právě na toto ustanovení, pak diskusi o materiálním jádru ústavy může ÚS pro odůvodnění sice rozvinout, ale nakonec v zásadě ponechat úplně stranou.
Podstatou problému pak bude výklad významu slova doplnit, co představuje.
V ryze textovém pohledu lze pochopitelně připustit, že korpus textů ústavního pořádku "byl doplněn" o ústavní zákon č. 195/2009 Sb. Ten sestává z pouhých tří článků. Pouze první má výslovně ústavní dimenzi a je tak stručný, že jej sem lze přepsat:
Čl. 1
Volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 skončí v roce 2009 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 15. října 2009.
Druhý článek zkracuje lhůty pro tyto volby v zákoně o volbách a článek třetí lhůty v zákoně soudního řádu správního. Kromě potřeby rigidity je jejich zařazení do ústavního textu poměrně sporné a zabývat se jimi zde nemusíme.
Ve smyslu normativním se ovšem o doplnění nejedná, neboť zákon není obecný, ale jedná se o jednorázový úkon ukončení volebního období konkrétní Poslanecké sněmovny. Ústava se v normativním smyslu nezmění ani nedoplní. V kvalitativně vyšší rovině uvažování pak proto platí Rychetského tvrzení, že uvedený zákon neprovádí změnu ani doplnění, ale lze jej považovat za pozastavení platnosti (suspendaci) částí Ústavy, kteroužto možnost ale dosavadní ústavní text nezná.
Eventuálně by bylo možné tvrdit, že se jedná o dočasné doplnění Ústavy, což ale opět nevyhovuje textu čl. 9 odst. 1 Ústavy.
Převáží-li Rychetským prezentované výhrady dle čl. 9 odst. 1, pak soud může stručně konstatovat, že zákon č. 195/2009 Sb. nenaplňuje kritéria ústavního zákona "podle ústavy", takže se dle čl. 112 odst. 1 vůbec nemohl stát součástí Ústavního pořádku ČR. Nejedná se tedy o ústavní zákon, ačkoliv tak byl označen, byl za takový poslanci a senátory parlamentu považován a byl přijat postupem a většinami, které se používají pro přijetí ústavních zákonů. Jedná se tedy jen o obyčejný zákon a nikoliv o ústavní zákon, který by svým textem byl v postavení lex specialis vůči běžným pravidlům rozpouštění sněmovny a měl by jako takový tedy přednost. Jako běžný zákon bude v pouhém rozporu s Ústavou, což běžný zákon být nesmí, pročež jej Ústavní soud může i zrušit, a to aniž by se argumentačně pustil na tenký led toho, zda Ústavní soud může rušit ústavní zákony, nebo nikoliv.
Nahlížet na změny a doplňování z normativního pohledu má svůj smysl. V zásadě stejným způsobem postupuje každý větší podnik. Má nastavené určité postupy, jimiž se řídí zaměstnanci. Dostane-li se do situace, v níž se ukáže, že postupy nevyhovují, pak se postup nemusí provést, zároveň se však pro budoucnost postupy změní tak, aby se podnik do stejné situace již vůbec nedostával, aby se jí čelilo předem. Změny a doplnění mají v sobě imanentní funkci zlepšování, lepší adaptace se na realitu.
Dokonce obyčejný lakýrník, když zjistí, že se mu určitá barva odlupuje od podkladu již několik týdnů od nátěru, tak kromě toho, že nátěr opraví za použití jiné barvy, se celkem určitě vyhne opakování stejné chyby. Starou barvu odvrhne a bude používat barvy nové, praxí lépe prověřené.
Možnost 2: Materiální jádro Ústavy
Pochopitelně nevím, kudy se argumentace až patnácti ústavních soudců bude ubírat. Dojde-li na materiální jádro ústavy, tak za pozornost rozhodně stojí stojí argumentace Jana Kalvody, advokáta poslance Melčáka, která se objevila např. v článku Kalvoda: Mrzačení ústavy je vekslácky drzé a neodpovědné.
Česká ústava tři pokusy o sestavení vlády předepisuje zcela záměrně. Kodifikuje vládu velmi stabilně, protože ten, kdo se pokusí ji svrhnout, je zatížen odpovědností sám sestavit další vládu a odpovídající program. A pak zase další. Tímto způsobem ta někdy vysmívaná ústava z roku 1992 čelí nevážným pokusům o svržení vlády. Aby ji nebylo možné shodit, aniž ten, kdo ji svrhne, nasadí svou politickou odpovědnost, aby sestavil vládu novou.
Což byl případ Jiřího Paroubka.
Ano a místo toho, aby se politici pokusili o novou vládu, rozhodli se okamžitě ukončit politickou soutěž a zkrátit volební období. Topolánek se bál, že se sestavení vlády Paroubkovi podaří, proto to nechtěl. A Paroubek se bál, že bude riskovat pozici v čele strany, když se mu to nepovede. Tak si raději řekli, že to odpískají a zkusí to znovu. Ústava by se neměla přizpůsobovat politikům, oni se musí přizpůsobit ústavě.
Tato argumentace vystihuje, že k určitému porušení smyslu ústavních pravidel jednorázovou úpravou Ústavy skutečně došlo. Přesto odpověď na otázku, zda intenzita tohoto porušení dosahuje intenzity "materiálního jádra ústavy", tj. zda se naplňuje:
Článek 9 (2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
- nemusí být kladná. Je neumětelské uspíšení voleb porušením "podstatných náležitostí"? Asi ne. Výrazně tento názor zastává např. Zdeněk Kühn, soudce Nejvyššího správního soudu, s tím, že výzbroj čl. 9 odst. 2 by si ÚS měl ponechat do zásoby pro případ opravdu hrubého porušení demokratického právního státu, tj. stávající české ústavnosti.
Je-li otázka položená takto bez dalšího, pak se s odpovědí Kühna ztotožňuji.
Potíž spatřuji v tom, že Kühn ve své úvaze počítá s tím, že by ÚS mohl chránit ústavnost českého státu v případě skutečně hrubého porušení demokracie a právního státu. A v tom jsem skeptický. Dojde-li v podmínkách ČR skutečně k hrubému porušení demokratického právního státu, tj. stávající české ústavnosti, pak Ústavní soud sice možná (možná také ne) bude mít možnost formálně takové porušení odsoudit, ale fakticky již nedojde k provedení jeho nálezu, protože společenská realita jej již bude ignorovat.
Tuto argumentaci lze použít k tomu, aby ÚS prohlásil, že kontrola ústavnosti Ústavním soudem dle čl. 9 odst. 2 má smysl pouze při vyšší citlivosti (až přecitlivělosti) ÚS k tomu, co jsou zmíněné podstatné náležitosti, protože při hrubých porušeních (tanky v ulicích, revoluce) se Ústavního soudu stejně již nikdo na nic ptát nebude.
Možnost 3: Ještě něco jiného
Konečně, ÚS může rozhodnout na základě výše uvedených nebo také zcela jiných úvah, a to i zcela odlišně.
Lze si představit i to, že ÚS sebezpytem dojde k tomu, že porušení Ústavy na úrovni voleb si hlídají politické strany mezi sebou navzájem, ryze politickými prostředky předvolebního boje a propagandy, nikoliv tedy právními prostředky. Takto striktní rozhodnutí by ovšem neodpovídalo dosavadní judikatuře Ústavního soudu, ale by bylo málo konzistentní i s provedeným předběžným opatřením.
Rozhodování ÚS je běžně rozhodováním na dlouhé lokte, tj. aspoň několika měsíců, spíše půlroku až roku. Během takové doby se zpracovávají pohledy a analýzy vedené z různých úhlů argumentace, sbírají se vyjádření účastníků, provádí se srovnání (komparace) se zkušenostmi z jiných států. Jedná-li exekutiva rychlostí lovícího orla (zpravidla nejedná, ale někdy může), pak metodou Ústavního soudu je přežvykování a trávení problému tempem býložravců.
V právu tomu je bohužel tak, že právní předpisy nevyčerpávají všechny možné životní situace, spíše poskytují jakési osnovy pro idealizovaný život. Rovněž realita se vzpírá tomu, aby sledovala předem připravená právní kolejiště. Výseku reality, zvané v právu skutková podstata, může méně či více dobře odpovídat řada právních norem současně. Je pak třeba posoudit, kterou z norem skutečně použít, a rovněž být schopen své rozhodnutí zdůvodnit.
Součástí zdůvodnění pak v případě ÚS nebývá pouze příklon k tomu či onomu pohledu, k té či oné normě, ale i vybudování určité systematiky hodnocení dané situace, v jehož rámci jsou z reality zjištěny určité přítomné znaky či kriteria. Takový verdikt pak umožňuje Ústavnímu soudu samému i ostatním českým soudům to, aby v budoucích případech rozhodovaly na základě vyhledávání takových znaků či kritérií stejně, tj. aby právo bylo předvídatelné.
Navržení jediného pohledu jako správného, který si jednoznačně osvojil Ústavní soud, bez probrání alternativních názorů a vypořádání se s nimi, by z právního pohledu nevedlo k přesvědčivému rozhodnutí. Ústavní soud by se s houštinou alternativních názorů měl vypořádat i z toho důvodu a v tom případě, že pokud by volby povolil (zamítnutí Melčákovy stížnosti) a došlo by k novému napadení ústavnosti voleb, ale až po volbách, s validní argumentací, s níž by se Ústavní soud nevypořádal již předem, pak bude situace skutečně právně komplikovaná a jeho dosavadní preventivní postup byl v zásadě zbytečný.
Na druhé straně si soud jistě je velmi dobře vědom toho, že i čas je vzácným zdrojem. Dokonalé rozhodnutí za půl roku nebo za rok je v tomto případě nekonečně horší než suboptimální rozhodnutí do měsíce. Dokonce i pro samotné politické strany, nyní si stěžující, by mělo být přijatelnější rychlé a pro ně nevýhodné řešení, byť by bylo i juristicky špatné, než jakákoliv déledobá právní nejistota.
* Otázky Václava Moravce jsou dobrý diskusní pořad ve špatném čase, pročež je běžně nesleduji.
7.9.2009