Blíží se dlouho očekávané parlamentní volby, které by měly vyřešit naše chronické bezvládí. Nová vláda by měla mít od voličů silný mandát, aby překonala úskalí finanční krize a provedla důležité reformy - zejména reformu důchodů. Dlouhodobé zadlužení státu se podobá krvácení - část národního důchodu musíme odevzdávat svým věřitelům. Ti tak mají bezpracný zisk - ovšem s rizikem, že přijdou (v případě státního bankrotu)o půjčené peníze. Rozumné by asi bylo dluh co nejrychleji splatit a raději půjčovat jiným. Je zajímavé, že mezi věřitele patří relativně chudé země jako Čína nebo Bulharsko, zatímco země blahobytu - USA nebo Velká Británie - se topí v dluzích. Věřitelskou zemí bývalo i komunistické Československo.

Odložená volební kampaň již probíhá naplno a podle průzkumů suverénně vede Paroubkova sociální demokracie. V čem tkví tajemství jejího úspěchu? V přesvědčivosti volebních hesel to nebude; na jednom z bilbordů například Paroubek slibuje, že "do roku 2013 sníží zadlužování státu na polovinu". To není pěkná vyhlídka - stát bude dále krvácet a možná nám již nikdo nepůjčí… ČSSD také nenabízí jasnou vizi budoucnosti - chce těžit hnědé uhlí a likvidovat další vesnice a navíc tak urychlovat globální klimatické změny. Navíc chce zastavit "tendr" na likvidaci ekologické zátěže. Zdravé životní prostředí je nejen v zájmu obyvatel (zejména těch, kdo přijdou po nás), ale požaduje to i Evropská unie. Paroubek sází na krátkodobé požadavky - zrušení regulačních poplatků, zvýšení důchodů apod. Kdo to zaplatí, toť otázka. Bylo by to arciť možné - kdyby se radikálně snížily daňové úniky a korupce; to lze od takovéto populistické strany těžko očekávat, i když to má ve svém programu. To lze dělat jen ve jménu vyšších cílů, které tato strana postrádá. Její program je (slovy A. Einsteina) "filosofií stáda prasat".

Volební kampaň ČSSD je založena na marketingových principech, které spočívají v podvědomém (či podprahovém) působení sloganů a reklam. Volební symbol - Paroubek - musí být všude vidět a musí říkat věci, které lidé rádi slyší. Jen malá část (asi 10%) lidí se řídí vlastním úsudkem . Ostatní se řídí principem "když to dělají ostatní, musí na tom něco být". Na podobném principu fungovaly ostatně předvolební kampaně i za bývalého režimu. V období 1970 - 1989 jsem zažil troje volby, volil jsem však jen jednou (poprvé). Nebylo to vůbec snadné - funguje tu jakýsi stádní efekt. Je zajímavé, že nejvíc mi mou "neúčast" vyčítali ti, kdo se sami vyjadřovali proti režimu.

Takovéto volby, kdy jsou sice formálně splněna všechna formální pravidla, ale lidé jsou ve skutečnosti manipulováni, jsou velice daleko od ideálů demokracie, tak jak je třeba popisuje filosof a právník Emil Svoboda . Naše "posttotalitní" demokracie má formu, ale chybí jí obsah. Pěkně to vystihl již brzy po Sametové revoluci Karel Kryl:

Demokracie rozkvétá,
byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta,
dnes dvojnásobně kradou,
ti kdo nás léta týrali,
nás vyhazují z práce -
a z těch, kdo pravdu zpívali,
dnes nadělali zrádce.