Patřím dlouhodobě k těm, kdo tvrdí, že u nás radar nebude, bez ohledu na Američany, protože takovou zátěž odpovědnosti neuneseme a protože nedokážeme tak obtížný projekt sami vnitropoliticky zvládnout. Je evidentně nad naše síly a jak ukazuje současná debata, nad naše síly asi zůstane. Do jaké míry to platí obecněji pro naší schopnost kvalifikovaně řešit zajištění bezpečnosti země, se teprve uvidí, a doufám, že nebudeme podrobeni ostrému testu schopnosti domácí shody a pevného postoje v krizi.

Podnětem nového otevření domácí diskuse je nepochybná váhavost americké administrativy jak s projektem naložit a zda jej přinejmenším nezamrazit či neodložit například s poukazem na nedostatek financí nebo jeho pokračující nezařazení do výzbroje a příslušnost k výzkumu a vývoji. Zatímco pro Američany to může být čistou otázkou finančního nebo plánovacího rozhodnutí, v podstatě technického charakteru, v české vnitropolitické manéži je z toho domácí politikum a další dějství komedie s motivem „nejlépe se znemožníme sami“.

Vlivní demokraté v Kongresu, jako Ellen Tauscher, šéfka výboru pro rozpočet programů ozbrojených sil, dlouhodobě požadovali, aby projekt byl technicky účinný, nerozděloval Evropu a pokud lze ani Rusko, a dostal se co nejvíce pod střechu NATO. Nástrojem tlaku přitom bylo jak financování projektu, tak neustálá snaha získat spolupráci Ruska, které spolupráci odmítalo.

Na druhé straně ležela na stole české vlády oficiální žádost americké vlády o umístění radarového zařízení, kterou nemohla česká vláda ignorovat, musela a chtěla ji z dobrých důvodů vyjednávat, vyjednala ji, jak nejlépe uměla, a vyjednala ji dobře. Americká strana tuto dohodu schválila, u nás ji podepsal ministr zahraničí a čeká na ratifikaci parlamentem.

Pokud je mi známo, dosud není na stole žádný oficiální dokument, který by měnil americké stanovisko, tuto žádost odvolal nebo odvolal platnost podpisu americké ministryně. Jsme-li seriozní partner, musíme vycházet z toho, o co nás spojenec formálně požádal, o čem vyjednával, co podepsal a svůj podpis dosud nezpochybnil.

Netvrdím, že je nutné s ratifikací spěchat, netvrdím, že je třeba neoficiální informace ignorovat, ale pokud chceme být seriozní, pak vidím jako nezbytné, aby se ti, kteří formulují stanoviska z pozice vlády nebo senátu, chovali odpovědně a ve smyslu dojednaných dohod. Nebo aby se minimálně Američanů oficiálně dotázali dříve, než o tom budou spekulovat v našich médiích.

Potíž je v tom, že právě takového standardu zřejmě nejsme schopni, že nejsme schopni ovládnout svoje osobní politické zájmy a antipatie, bez ohledu na to, v jak vysoké ústavní pozici jsme, americkým radarem počínaje, přes Lisabonskou smlouvu nebo Evropskou unii až po vojenské závazky k NATO. A je lhostejno, zda to udělá český umělec nebo český politik s exhibicionistickými sklony. Pocit, že se trapas dá vždycky následně zakrýt černým hadrem, nás jaksi vede k domněnce, že si můžeme dovolit říkat cokoli. Jenomže, důvěryhodnost se těžko nabývá a snadno ztrácí, zvláště u zemí s naší historií a s naším charakterem modelovaným opakovaným lámáním a selháním.

Bez ohledu na to, jak se nakonec Američané rozhodnou, je zřejmé, že tento projekt nás opravdu vysvlékl do spodního prádla: od neschopnosti vládní koalice vést otevřenou vnitropolitickou diskusi k věci a hledat konsensus, a to jak s opozicí, tak s odbornou veřejností, přes trapný pokus o zakrytí rostoucího odporu veřejnosti PR kampaní a snahou o lobbování alespoň části opozice ve prospěch radaru, až po zvaní ruských generálů k zastrašování české veřejnosti v Lidovém domě.

Vrcholem pak je ždímání politického kapitálu z rozbíjení křehké veřejné podpory obtížnému bezpečnostnímu projektu pomocí negativní kampaně vedené americkou firmou PSB v dresu ČSSD, stejně jako cynické svazování podpory radaru s ratifikací Lisabonské smlouvy z modrého rohu českého okresního přeboru. Nejde o to, že teď se možná budou modří škvařit ve vlastní lisabonské pasti, pokud Američané projekt zastaví, ale jde o to, že používají stejné cynické metody, jako když se důvěra našich spojenců ve splnění naší mise v Afganistanu handluje za bezplatný acylpyrin v oranžové šatně. A neselhali vojáci riskující své životy, selhali politici riskující svá privilegia.

Důsledkem je, že se neřeší ani acylpyrin, ani věcný obsah vojenských misí, nediskutuje se kvalitně ani bezpečnostní politika země, ani skutečné potřeby našich spojenců. A nakonec, domácí klauniádou strašíme všechny naše partnery v EU, protože konec konců i oni jsou rukojmím českých vnitropolitických handlů s budoucností Evropy.

Je pozoruhodné, že pokud by se mohl projekt amerického radaru zastavit právě americkým rozhodnutím, necítí ani odpůrci protiraketové obrany potřebu věc prodiskutovat z hlediska naší bezpečnosti, prostě se podvolí americkému rozhodnutí a nekladou otázku, co s nukleárním programem Iránu, který rychle spěje k happyendu nové nukleární mocnosti. Strouhají mrkvičku svým domácím oponentům a opět v klidu nechávají Američany jednat a rozhodnout za nás, tentokrát ovšem v opačném směru.

Pokud bychom se měli za něco omluvit Bulharům kvůli česky zkarikované Entropě, pak nejspíše za to, že jsme jim nejen tureckým záchodem nechtěně posílili jejich komunistický populistický režim doma, ale také, že původně patřil turecký záchod do Čech, kde je ho opravdu prakticky třeba, chvíli do sněmovny a chvíli do senátu.

Psáno pro ČRo 6 a www.aktualne.cz