20.10.2019 | Svátek má Vendelín


POLITIKA: Souboj idejí

6.4.2010

aneb Co zbylo z české pravice

Často se tvrdí, že politika by měla být soubojem idejí, z nichž ta, která má nejlepší obhajobu, zvítězí a její zastánci se ji pokusí uvést v život. Teoreticky je to jistě pravda a v dávných dobách to byla určitě pravda i v praxi. Současnou politickou scénu však není možné popsat jinak než jako souboj vzájemných urážek a sprostoty, v němž pro myšlenky a ideje nezbývá žádné místo. Stalo se pravdou, jak tvrdí mnohé kulturní a intelektuální "autority", že politika se myšlenkově a obsahově vyprázdnila.

Proč není volební kampaň o idejích, o vysvětlování programů, ale o nesmyslných frázích a sprostých útocích? Proč se jednotlivé strany přestaly ve svých zásadách významně lišit? A proč, když už je možné mluvit o nějaké ideologii, je ji možné najít spíš na straně levice než stran, které se nazývají pravicovými?

Protože souboj idejí už dávno proběhl a volby jsou jen trapnou epizodou, v níž prakticky není o čem se bavit. Souboj vyhrála levice, nikoliv však svými výjimečnými schopnostmi, ale kvůli selhání pravice.

Politika je vyústěním filozofických a morálních principů, které ve společnosti převládají. Jestliže si většina lidí myslí, že egoismus je zlem, že bohatší a schopnější lidé něco dluží těm méně bohatým a méně schopným, že peníze jsou kořenem všeho zla nebo že je důležitější zajištěnost a rovnost (třebaže rovnost v bídě nebo stagnaci) než svoboda, důsledkem na politické scéně jsou socialisté různých barev, kteří uvalují vysoké daně na bohaté a schopné občany a regulují svobodnou tvořivost a produktivitu lidí ve jménu "veřejného blaha". Vůbec nezáleží na tom, zda má sociální demokracie v úmyslu uvalit vyšší daně na sázkové společnosti a získané peníze použít na podporu sportu nebo zda chce ODS reformu zdravotnictví nebo penzijního systému, která má zajistit jeho lepší fungování pod kontrolou státu, stále jde o vyústění těch stejných postojů: víry, že stát má regulovat životy jednotlivců ve jménu "vyššího dobra".

A jestliže je lidem od malička vtloukáno do hlav, že nic není absolutní, neexistují žádné principy a realitu je možné si přetvářet podle momentálních rozmarů, stejně tak tomu budou odpovídat i politici, kteří jsou schopni ve vteřině změnit svůj názor, převléct kabát a jednat podle momentálního rozpoložení mysli nebo na základě posledních průzkumů veřejného mínění. Pravicový politik tak může zapomenout na svazující principy, a bez obav obhajovat třeba vyvlastnění soukromého pozemku za účelem výstavby dálnice, která je pokládána na "vyšší dobro" než sobecké zájmy majitele pozemku. Je jasné, že pragmatický politik, který se chová podle okamžité situace, v podstatě nezastává nic - ovšem naprosto stejně, bez principů, pragmaticky jedná drtivá většina společnosti.

V takovém myšlenkovém prázdnu se nejlépe daří těm stranám, které se od začátku vymezují jako nikoliv ideologické, ale takové, kterým jde o prospěch a dobro občanů, tedy středové strany, které dávají svou antiideologičnost na odiv s pýchou jim vlastní. Středové strany si nemusejí dělat starosti s popíráním nebo sledováním nějakých principů - ony žádné principy nemají. Nezastávají názory, které by mohly snad být pokládány za kontroverzní - nemají žádné názory. Pouze pestrou směsici vzájemně nesouvisejících a občas si odporujících nápadů, které mohou průměrnému voliči, který se myšlenkově nachází ve stejném marasmu, připadat jako "rozumná řešení problémů obyčejných lidí". A tato ideová prázdnota je zpravidla, jak se můžeme přesvědčovat, pochvalně komentována "morálními autoritami" typu Václava Havla nebo Tomáše Halíka, jejichž takřka životním cílem a profesí je pozvedávat myšlenkové vakuum a absenci idejí na normu. Zmatený volič, který ze všech stran slyší, že ideologií je slepé a nerozumné lpění na zkostnatělých a zpátečnických principech, které brání řešení skutečných problémů, pak vidí středové, anti-myšlenkové strany jako naději pro lepší budoucnost - jednou vhodí do urny volební lístek Unie svobody, příště zkusí Stranu zelených (která sice, jakožto strana environmentalistů, je spíše ideologickou, ale pod vedením Martina Bursíka se jí povedlo schovat se pod masku středu) a dnes, se stejně naivní nadějí, se rozhoduje, zda volit TOP 09 nebo Věci veřejné.

Každý posun ke středovému vakuu však znamená, že člověk je připraven přijmout jakékoliv myšlenky, které budou náležitě vysvětleny jako "věcné" a "dobré". V konečném důsledku tak ze středové prázdnoty nejvíc těží levice, jejíž názory nejvíc odpovídají obecně rovnostářskému a antikapitalistickému smýšlení převážné většiny společnosti. Koneckonců, "je přece správné a dobré pomáhat slabším", na tom přece není nic ideologického, bude tvrdit levice. Zmatený volič středu tak bez mrknutí oka, ve jménu neideologického "dobra", pochválí levicové zákony, které si kladou za cíl poskytnout každému školou povinnému dítěti pastelky, zavést třinácté důchody nebo zdanit milionáře.

A v tomto prostředí se ODS, kdysi jediná skutečně pravicová strana ve střední Evropě, rozhodla, že pravicovost už dnes netáhne tak, jako dřív, a že bude daleko pohodlnější svézt se na vlně myšlenkového úpadku a přesunout se z pravé části politického spektra o několik stupínků doleva, do pozice středového prázdna. ODS, a s ní i česká pravice, prohrála na dlouhá léta souboj idejí, a to vlastní volbou. Vůdčí osobnosti ODS snad kdysi zastávaly nějaké principy, ať už pod vlivem osobnosti Václava Klause nebo ze setrvačnosti před volbami v roce 2006, kdy ODS předvedla velmi dobrou, velmi pravicovou kampaň zaměřenou proti vysokým daním, proti eurofederalismu atd. Co všechno se od těchto posledních voleb změnilo! ODS se postavila za eurofederalistickou Lisabonskou smlouvu, začala podporovat environmentalistickou doktrínu trvale udržitelného rozvoje, zahájila boj za zákaz kouření v soukromých prostorách, zvýšila některé daně... Nakonec, kongres ODS, na němž její vedení zrušilo pozvánku Centru pro ekonomiku a politiku a znemožnilo mu zřídit si v prostorách kongresu stánek s literaturou (což bylo do té doby zvykem), nebo moderátor diskuze Petr Tluchoř pokoušející se na stejném kongresu umlčet Miroslava Ševčíka, který u řečnického pultíku mluví delegátům ODS do zbytků jejich pravicových duší, jsou epizody, které ilustrují nepravicovost ODS dostatečně barvitě.

Tím posledním krokem, který krásně ilustroval přerod ODS z morálně sebevědomé pravicové strany v shrbené a politováníhodné torzo, byla podpora, kterou ODS vyjádřil v dubnu 2009 Václav Havel - největší apologetik nepolitické, neideologické politiky. To byla událost, která musela upozornit snad každého, že ODS již nemá s pravicí vůbec nic společného. ODS myšlenkově zbankrotovala, vlastní volbou, a skutečná, autentická, principiální pravice byla vytlačena na periferii, ostentativně přehlížená médii - která chrlí stovky PR článků o "naději, kterou přináší TOP 09" pravicovým voličům, zatímco o Straně svobodných občanů, která bezpochyby principiální pravicí je, se ani nezmíní.

Letošní volby jsou, nedá se nic dělat, pro pravici už dávno prohrané. Souboj mezi pravicí a levicí se bude muset odehrát znovu a jinde, nikoliv na poli parlamentní politiky. Skutečná pravice se musí znovu zformovat mimo parlament a získat si příznivce postupným šířením skutečných názorů a myšlenek, skutečnou ideologií. Ludwig von Mises napsal ve své knize Byrokracie: "Lháři se musejí pravdy bát, a z toho důvodu potlačují jakýkoliv náznak jejího projevu. Ale obhájci pravdy stavějí své naděje na skutečnosti, že prosazují pravdu. Pravda se lhářů nebojí. Umí obstát v jejich konkurenci." K tomu je možné dodat jen to, že pravdu je třeba zastávat principiálně, nikoliv se snažit si ji pragmaticky přizpůsobovat podle momentální situace. Elegantní, slušná, racionální, věcná a přísně logická argumentace - to je jediný způsob, jak může pravice v dlouhodobém horizontu uspět, narozdíl od levice, jejíž jedinou zbraní je lhaní, dezinformace a nenávistné plivání. Souboj lži a pravdy nikdy není rozhodnutý silou lži, ale vždy pouze tím, jak neústupní dokážeme být při prosazování pravdy.

Politika závisí na tom, jaké smýšlení, jaká filozofie a morálka, mezi lidmi převládá. Nemůže lidi vychovávat ani je vzdělávat, ale může určité ideje udržet při životě tím, že je, jsou-li dobré, bude důsledně sledovat. Jestliže jsou ideje dobré a zakládají se na realitě, ukáží se posléze i jako funkční a praktické - a skutečná pravicová politika volného trhu a svobody taková je. Naproti tomu jakýkoliv krok doleva směrem k větší roli státu, k většímu socialismu, se vždy ukázal jako absolutně nefunkční, a levice může svou politiku hájit pouze pomocí populistických lží a demagogického překrucování, protože skutečnými pozitivními výsledky ji obhájit nelze - takové výsledky totiž neexistují.

Přestože společnost dnes principiální pravici nepřeje a ten skutečně rozhodující boj o svobodu a tržní systém se musí odehrát na poli filozofie a morálky, není to důvod, proč by sebevědomá pravice nemohla uspět a posunout běh věcí blíže k pravicovým ideálům. Realita je tím nejlepším pomocníkem a obhájcem pravicové politiky. Dokázal uspět Ronald Reagan i Margaret Thatcherová - bez ohledu na některé sporné aspekty svých politických vizí to byli bezpochyby lidé, kteří, když už nic jiného, dokázali vzít levici vítr z plachet. Uspěl i Václav Klaus v zemi, která byla celých 40 let morálně devastována komunistickou propagandou a která rozhodně nebyla naladěna na pravicovou notu.

I kdyby se nějakým zázrakem povedlo ODS letošní volby vyhrát, pro pravici to žádné vítězství nebude. Spíše naopak - pro ODS to bude ujištění, že může dalších několik let spokojeně zůstat na cestě, kterou si vybrala. Strana, která se vzdala své pravicovosti, v koalici se středovou TOP 09 nebo Věcmi veřejnými, však není výsledek, který by měl pravicového voliče potěšit.

Jak by měl volit občan, který se pokládá za principiálního pravičáka? Jak by měl volit člověk, který věří ve skutečnou svobodu a trh? Připadají v úvahu dvě možnosti. Volit ne-pravici jako nejmenší zlo a smířit se s tím, že tato ne-pravice bude dál zvyšovat roli státu v ekonomice, zvyšovat některé daně, podporovat eurofederalismus, dělat zelenou politiku, a to v koalici buďto se středovou stranou, nebo přímo ve velké koalici se socialisty. Anebo si uvědomit, že zvolit stranu, která si zakládá na tom, že přestala být ideologickou pravicí, znamená ji za toto pragmatické jednání odměnit a pochválit.

Že je mnoho pravicových voličů, kterým dnešní ODS vůbec nevadí a dokonce ji za její politiku chválí? Jestliže takoví takypravičáci vidí dnešní představitele ODS jako standard pravicových myšlenek a současná ODS jim připadá stejně pravicová, jako bývala dříve, anebo si pochvalují její pragmatismus a ochotu ke kompromisům jako projev politické vyspělosti a progresivity, měli by si důkladně a dlouho promyslet, na jakých premisách svou údajnou pravicovost staví.

Neměl by pravicový volič spíše volit skutečnou pravici, třebaže s nízkými volebními preferencemi a dát najevo, a to i sám sobě, že ať se tady, ať už pod vládou levice nebo ne-pravice, stane cokoliv, on s tím nehodlá mít nic společného a rozhodně nemá v úmyslu dát tomu svým hlasem morální souhlas? Jestliže je tato země v neutěšeném stavu, zachránit ji může jen skutečná pravice - a tou ODS není.

Hlas za menší zlo je pouze zametáním problémů pod koberec a potvrzení myšlenkového rozkladu ODS. To, že socialisté přivedou tuto zemi k bankrotu, není důvodem, proč volit údajné menší zlo a uznat neschopnost jako hodnou volby. Principiálně pravicový volič by nikdy neměl stavět sám sebe do pozice rukojmího, který je pod hrozbou státního bankrotu volit převlékače kabátů a pragmatiky.

ODS si bohužel zaslouží drtivý neúspěch za to, s jakou lehkostí se vzdala své pravicovosti. I když taková prohra bude znamenat, že se pět let budeme muset dívat na naparujícího se Jiřího Paroubka a že to zde s jeho oranžovorudou vládou bude jistě k nevydržení, při troše dobré vůle se snad mohou v ODS ozvat hlasy, které byly doposud umlčovány, a pokusí se přivést svou stranu zpět tam, kam patří. Nebo je ODS a s ní i parlamentní pravice navždy ztracena a jedinou skutečnou nadějí pro skutečné pravičáky, zastánce volného trhu a svobody, bude Strana svobodných občanů, která si však své místo na slunci musí teprve pracně a poctivě vydobýt?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.