POLITIKA: Sliby a realita
Kdysi dávno, ještě v době, kdy se diskutovalo o oprávněnosti demokracie a rovného hlasovacího práva, položil někdo Masarykovi otázku, co říká faktu, že hlas máloznalého voliče má stejnou váhu jako hlas univerzitního profesora. TGM odpověděl, „že to je problém vůdců“. Zatím jsem se nedopídil, jak to přesně myslel (rád se nechám poučit), ale mám za to, že podle něj má být politik na úrovni a nezneužívat neznalost části voličů. Idealista!
Zkusme tedy něco laické prognostiky. Dnes je státní dluh 1,178 bilionu Kč, příští tři roky bude schodek státního rozpočtu hodně přes sto miliard, potom snad bude okolo 3 % HDP, abychom vyhověli požadavku EU na přijetí eura. Jenže ty 3 % představují asi sto miliard Kč ve výdajích státního rozpočtu! Čili státní dluh stoupne min. na 1,8 bilionu Kč, protože zatím nikdo ani nepomýšlí na nějaké splátky. Dluhová služba, tedy splácení jen úroků z půjček se dnes pohybuje okolo 65 mld a do r. 2013 se přiblíží 100 miliardám! Z čeho se vezmou? Dnes tvoří výdaje státu asi třetinu HDP, tedy okolo 1,2 bilionu Kč, řekněme, že HDP poroste o 2-3 % (mírný optimismus) a za 4 roky tyto výdaje budou okolo 1,3 bilionu. Nyní se z těch 1,2 bil vyplácí na důchody asi 350 mld na zdravotnictví a léky asi 250 mld, školství okolo 120 mld, platy státním zaměstnancům snad 100 mld (rudá odborářka uvádí, že jich je prý 350 tisíc). To jsou položky, které by se podle všeobecného mínění neměly krátit, ale které tvoří minimálně dvě třetiny výdajů státu. Tedy těch 65 mld na úroky se musí vzít z té zbývající třetiny, z těch asi 500 mld, které musí vystačit na obranu, dálnice, dopravu, státní správu, vědu, kulturu atd. No a socialisté nám slibují, že na důchody dají za čtyři roky víc jak 500 mld! Ostatní položky sotva budou menší a ze zbytku se bude muset vzít těch 100 mld na úroky z narostlého dluhu. Zkuste sami odhadnout, o kolik mohou za čtyři roky narůst platy v podnikatelském sektoru. Maximálně o 10 až 15 %, a to nemluvě o víc jak půl milionu nezaměstnaných, kteří se už teď musí se svými rodinami velmi uskrovňovat. My důchodci a státní zaměstnanci bychom neměli nic pocítit a naopak si ještě hodně polepšit. Máme totiž skoro 3 miliony hlasů!
Nedávno se kterýsi ekonom nechal slyšet, že by se neměla veřejnost stresovat strašením z rostoucích dluhů. Jistě na to nemusíme myslet vstávaje lehaje, ale přemýšlet alespoň trochu dopředu bychom měli. Tím se snad mírně odlišujeme od těch šťastnějších povah Řeků či Španělů, kteří stávkují proti úsporám s argumentem, že nic neukradli, tak proč by se teď měli uskrovňovat. Maďaři jsou přece jen realističtější a smiřují se s faktem, že prostě žili nad možnosti své ekonomiky. To je také náš případ, v době konjunktury se zdálo, že potrvá stále, platy i důchody narůstaly, ale bohužel propad státních příjmů po nástupu krize je větší než kdokoli očekával. Můžeme nadávat na ledasco, co stát neumí pohlídat.Ani nemá smysl vzpomínat dotace bankám a privatizaci. Ty stovky mld bankám byly kompenzace za jejich půjčky státním podnikům, které většině z nich pomohly přežít. Bez nich by tu byl milion nezaměstnaných už v roce 1993 a to by stálo okolo sto mld každý rok. Pokud jsme se ovšem chtěli vymanit z náruče ruského medvěda. Mnozí nechtěli a ti dnes věří jakýmkoliv slibům politiků, kteří se za svou ubohost ani nezačervenají, stydět se už zapomněli. Jestli mladší ročníky voličů nepomohou přehlasovat tu masu nevědomých a budou dál ignorovat volby, budou se muset podílet na splácení dluhů, které dovolili svým nezájmem nadělat. Lámu si hlavu, jak tyto informace dostat k těm dědům a babičkám, věřím, že čtenáře Neviditelného psa není třeba poučovat. Tedy až na výjimky.
