Víte, kolik českých řek na našem území nepramení? Možná si vzpomenete na Ohři. Druhou takovou je Lužnice, Obě řeky ale pramení kousek za hranicí na naše území přitékají vlastně jako potoky nebo říčky. Ostatní všechny další řeky v povodí Vltavy, Labe, Moravy pramení u nás. I Dyje má jako Moravská Dyje pramen u Třeště na Českomoravské vysočině. Z Česka všechny voda odtéká, žádná k nám nepřiteče a máme pouze tolik vody, kolik u nás naprší. To je dobře vidět v těchto dnech. Venku jsou tropické teploty, v červenci a v srpnu nenapršelo a potoky a říčky vysychají., trávníky žloutnou a stromy podél cest uvadají. V lese chrastí půda pod nohama a i ty kopřivy mají zvadlé listy. Odborně se takovému stavu říká půdní sucho, tedy nedostatek vody v kořenové vrstvě půdního profilu, který způsobuje poruchy ve vodním režimu zemědělských plodin i volně rostoucích rostlin. Zahrádkáři nemají z čeho zalévat, zemědělci pláčou nad zničenou úrodou a hasiči mají několik výjezdů denně.

Lze se ale vůbec takto extrémnímu suchu a vysokým teplotám bránit? Nechci být obchodník s deštěm a slibovat nesplnitelné, ale musíme být na sušší období připraveni. Musíme se zase naučit hospodařit s vodou, kterou máme k dispozici a nedoufat v nějaké vnější deux ex machina, že nám kdosi sešle déšť.

Ještě před 80. lety byly v každé vesnici na každém potoce malé rybníčky, které zadržovaly vodu. Jednou to bylo pro malý mlýn, jindy pro malou pilu nebo hamr, na Šumavě se do takových rybníčků - tajchů sbírala voda na plavení dříví. Každý, kdo někdy prošel krajinou, najde všude zbytky malých hrází. Jak by se nám tato voda nyní hodila. Ale nejde jenom o malé rybníčky. V pýše, že ovládneme přírodu a poručíme slunci a dešti, jsme vypustili velké rybniční soustavy. Například na severně od Poděbrad je dosud vesnice Ostrov, která stála uprostřed velkého rybníka. Nyní stojí uprostřed polí. Z rybníků zbyla jenom Sánská strouha. Další velké rybniční soustavy ale byly třeba i na Labi kousek od Hradce Králové a Pardubic za zásobovala je voda z Opatovického kanálu. Zbyl pouze rybník u Bohdanče. Tady všude jsme mohli zadržovat vodu třeba z jarního tání. Vždyť Krčínovy rybníky z okolí Třeboně zachraňují nejen v době sucha, ale i před povodněmi.

V době žní je dobré podívat se na pole. Kolik agrárních byznysmenů se sídlem kdesi v Průhonicích nebo v Čapím hnízdě dohlédne alespoň na nejbližší pole? Po sklizni do několika dnů se pole přejede bránami, udělá se podmítka a jedeme dále, dokud půda rodí. Nejlepší plodina je ta s nejvyšším garantovaným výnosem. Pole je tvrdé jako mlat, zkuste někde kopnout motykou. Po nás potopa, tedy vlastně po nás poušť. Kdy jste naposled viděli na poli traktor s velkým pluhem, který by obrátil a tedy i zkypřil zeminu do hloubky 40 – 50 cm? Pamatujete na taková pole nejenom z čítanek? Nyní se po poli prohání velké a těžké stroje, které půdu dusají pod sebou, takže i když naprší, voda rychle steče do nejbližšího potoka, řeky a honem pryč. Ve vesnicích na jižní Moravě již vědí, jak to vypadá, když vyschnou studny. A z čeho se má nasbírat a doplnit zásoba podzemní vody? Jak se má udržet vláha v krajině, když se déšť do země ani nedostane a jenom odteče po povrchu?

Navíc naši krajinou v rámci nesmyslných socialistických investičních záměru protínají meliorace i tam, kde žádné velké vlhko není. Takže pokud se nějaká voda dostane do půdy, meliorační trubka, dokud nezaroste, ji rychle zase odvede do narovnaného potoka s vysokým břehem, aby se náhodou někde voda nevylila na louku.

Přitom řešení je jednoduché. Možná by odpovědné ministerstvo zemědělství místo dotací do mohutných agropodniků velkých podnikatelů mohlo podporovat skutečný venkov. Pro začátek by stačil program zaměřený na podporu vybudování, obnovení rybníku v každém katastru, kde teče potok. Dotaci může dostat obec, občanské sdružení nebo třeba malý majitel louky a postavit hrázičku, stavidlo a zadržet vodu dříve než odteče pryč. Nepotřebujeme žádné velké přehrady, jako jsou Nové Heřminovy na Odře, protože nepomohou ani se suchem ani s povodní. Potřebujeme zastavit vodu na místě, kde spadla na zem a nikoliv daleko na povodí.

Potřebujeme odpovědné hospodáře, kteří jsou schopni vnímat krajinu a půdu nikoliv jako stroj na vydělávání peněz, ale jako jejich živobytí, jako nenahraditelný prostředek k obživě. Jedině skutečný hospodář podpoří vybudování rybníka, odstraní zbytečné meliorace, obnoví stromořadí podél potoka a nebude mu vadit, když se zjara na louku vyleje někde nějaká voda. Hospodář ví, že mu to příroda mnohokrát vrátí, Velkopodnikatel z agrárním sektoru v takovém případě vidí maximálně uplatnitelnou škodní událost.

Moc bych si přál, aby se politika Ministerstva zemědělství na základě letošního suchého léta změnila. Nepotřebujeme podporovat ty, kteří nejsou schopni hospodařit na půdě a krajinu nevhodnými plodinami a špatnými agrotechnickými postupy plundrují. Máme podporovat ty, kteří myslí nejen na svoje zisky ale i na budoucí generace. Třeba opravdu zorají pole. Ale to je jenom přání, realita bude zase stejná. Napřed MZe uspořádá seminář o zadržování vody v krajině, pak k tomu vydá ministr několik prohlášení a tím to skončí. Velcí podnikatelé z Agrární komory, Zemědělského svazu a dalších velkých lobbistických skupin si zase prosadí to své. Tedy nejprve dotaci na sucho, pak dotaci na nové větší technologie a stroje a pak dotaci na intenzifikaci výroby. To vše je ale v rozporu s potřebou zadržovat vodu v krajině.

Člen odborné skupiny ODS pro zemědělství a venkov