6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


POLITIKA: Přeběhlík, nebo oběť svědomí?

19.12.2006

Pojmenování přeběhlík zakotvilo v českém politickém žargonu jako pejorativní označení pro poslance poslanecké sněmovny, který vystoupí ze svého poslaneckého klubu, popřípadě i z politické strany, za kterou byl zvolen. Někdy se užívá i pro ty, kteří pouze nehlasují shodně se svým klubem, zpravidla ovšem až tehdy, když jsou následně ze strany za trest vyloučeni.

Nahlédneme-li problematiku takovýchto poslanců z odstupu, nezbývá než zapochybovat o takovém apriorním odsudku. Je pak smutným dokladem nízké kultury domácího politického diskurzu, že si média i většina politiků nechali takový termín – nadávku vnutit. Trochu to připomíná časy předlistopadové, kdy režim šmahem všechny své odpůrce – disidenty - označoval za samozvance a zaprodance.

Spjatost poslance s politickou stranou

Je nesporné, že v systému poměrného zastoupení, kterým se u nás tradičně (už od první republiky) volí do dolní komory parlamentu, rozhodují o poslaneckých mandátech především kandidující strany tím, že poslance zařadí na to či ono místo své krajské kandidátky. Jistě, voliči do pořadí mohou vstoupit tzv. preferenčními hlasy, ale i tak je poslanec volen a konto volebního programu, volební kampaně a především dosavadního chování strany, která kandidátku voličům nabízí. Kandidáti straně, která je na svou volební listinu napíše, tak či onak „přísahají“ na její program (k tomu ani nemusí být jejími členy). Vzápětí po volbách proto poslanci vstupují do příslušných poslaneckých klubů; pětiprocentní uzavírací klauzule původně korespondovala s ustanovením, že poslanecký klub je minimálně desetičlenný (5% z 200). To bylo za „opoziční smlouvy“ podle nejenom mého názoru protiústavně změněno přepočítáváním výsledků voleb tzv. d´Hondtovou metodou, která de facto ruší zásadu rovnosti hlasů ve volbách (některé hlasy tak platí víc a jiné méně, na mandát velké strany stačí míň hlasů, než na mandát strany malé). V každém případě: pokud by někdo ihned po volbách stranu opustil (nevstoupil do jejího poslaneckého klubu), dopustil by se tím podvodu nejenom na té straně, ale i na voličích. Pokud vím, nikdy se to zatím nestalo, jakkoli je poslanecký mandát u nás ze zákona nezcizitelný a poslanci by nehrozilo nic víc, než morální odsouzení, které by ovšem mohlo být naopak částečně kompenzováno pochvalou příznivců jiné strany, ke které by se přidal.

Nezávislost poslance

Poslanec ujímající se svého mandátu na rozdíl od chvíle sestavování kandidátní listiny své straně nic neslibuje. Dle ústavy naopak slibuje, že bude jednat v zájmu všech občanů a že se při tom bude řídit svým svědomím. Proto dnes máme v souladu s celou EU a narozdíl od poměrů za první republiky nezcizitelné mandáty. Strana si musí předem dobře rozmyslet, koho napíše na kandidátku, protože po volbách už nad poslancem ztrácí moc, a to je dobře. V opačném případě by totiž stačilo, aby k hlasování ve sněmovně docházeli pouze předsedové klubů s příslušným počtem hlasovacích oprávnění.

Z charakteru poslaneckého slibu logicky vyplývá, že pokud se mínění poslance o dobru pro jeho spoluobčany dostane do rozporu s tím, co jeho strana dělá, případně s tím, pro co má podle ní hlasovat, musí hlasovat jinak nebo nehlasovat vůbec. Jakákoli apriorní kritika z morálních pozic tu není na místě, protože svědomí je fenomén navýsost individuální a nikdo není Bůh, aby byl schopen do něj druhému vidět. Neplatí argument „byl jsi zvolen na základě našeho programu, a proto musíš hlasovat s námi“. Poslanec totiž může dojít k přinejmenším subjektivnímu názoru, že od toho programu se naopak odchýlili ostatní, kdežto on u něj věrně zůstal. Jedinec prostě může mít pravdu proti většině, historie je takových případů plná; ČSSD bych v tomto ohledu rád připomněl T.G.M., k jehož odkazu se tak ráda hlásí.

Přeběhlíci nebo dezertéři?

Důvodů, pro které poslanec hlasuje v rozporu se svým poslaneckým klubem, může být spousta a nemá smysl je zde vypočítávat. Mohou být mravné i nemravné, ale obávám se, že přísně právnicky vzato nemohou být nezákonné. Jaká je ostrá hranice mezi lobbingem a korupcí? K zaujetí toho či onoho názoru je možno člověka přesvědčit nejrůznějšími způsoby a pokud nejsou trestné (násilí, vyhrožování násilím, vydírání), nelze s tím, myslím, mnoho nadělat. Dotyčného je možno skandalizovat, ovšem zase jenom s rizikem žaloby na ochranu osobnosti za pomluvu. Poslanec (poslankyně) nemusí být přece pouze uplacen penězi. Svůj aktuální názor může opřít o nějaké politické, obtížně vyvratitelné důvody, ale ve skutečnosti může být ovlivněn nespočtem mimomonetárních nabídek a odměn. Co třeba, kdyby se zamiloval(-a) do poslance z jiné strany a změnil politické názory z lásky? Poslanci může být slibováno kde co, od peněz přes nejrůznější požitky a posty až po sexuální služby. Nechá-li se tím ovlivnit, je to sice politicky nemravné, ale ne trestné. Nemůže jej proto za to trestat stát (policie, soudy), ale zase jenom příslušná strana v rámci svých možností, přičemž se sama musí nejdříve „chytit za nos“, že si takového člověka dala na kandidátku.

Dezertéři nebo disidenti?

Když se vypočítávají poslanci, kteří se v polistopadové době dostali do rozporu se svými stranami, nedostatečně se diferencuje. Někdo hlasuje jinak než zbytek strany a je za to ze strany vyloučen. Jiný napřed z klubu nebo i strany nejdřív vystoupí, zůstane „nezařazen“ a teprve následně hlasuje „po svém“. Někdo nejdřív nebo až po „svévolném hlasování“ přestoupí do jiné, parlamentní nebo i mimoparlamentní strany (i to už jsme tu měli). Nebo dokonce skupina poslanců v mezivolebním období novou stranu vytvoří, jako Unie svobody.

Možností je prostě celá řada a určitě jsou navzájem odlišné. Většinou ale svědčí o téže skutečnosti: vnitrostranický život má v mnoha stranách charakter „demokratického centralismu“ neblahé paměti; odlišné názory se netrpí, ale trestají. Nejdřív třeba jen neformálně – nátlakem. Je opravdu nutné „neposlušného poslance“ hned ostrakizovat, vyhrožovat mu nebo jej vylučovat? Vždyť on moc dobře ví, co riskuje: že totiž pokud svou stranu nepřesvědčí, na kandidátce už příště nebude!

V každém případě považuji za zcela nemístné, aby někdo zvenčí vykonával na poslance nátlak a „ukázňoval“ je pejorativními nálepkami „přeběhlictví“. Každá strana je samozřejmě občanům odpovědná za ustavení i chování svých poslanců, ale za své hlasování ve sněmovně je – z ústavy – odpovědný sám poslanec. Je samozřejmě na něm, aby své postoje zdůvodnil, ale nikdo jej k tomu nemůže nutit a především – nikdo by jej neměl předem odsuzovat.



OVĚŘENO: 5 tajemství Miss, jak si udržet krásnou pleť
OVĚŘENO: 5 tajemství Miss, jak si udržet krásnou pleť

Zimní počasí naši pleť neúměrně zatěžuje. Chlad a vítr ji poškozují a vysušují. Ztrácí tak důležité živiny, které je třeba doplňovat. Jak udržet pokožku zdravou a krásnou i v tomto nevlídném počasí? Své tipy prozradila Miss Face Czech Republic Nikola Uhlířová.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.