O tom, že rána pod pás není v současné době ničím výjimečným, se mohla přesvědčit mj. i řada politiků a známých osobností. Mohli bychom najít „případy“ mnoho let „staré“, ale dosud nezapomenuté, ale i ty z poslední doby.

Tak např. sprosté nadávky jakýchsi „demokratů“ určené Václavu Klausovi ml., který se svou dcerou přišel v neděli 17. listopadu 2019 zapálit svíčku na Národní třídu.

„Podpásovka par excellence“ je také z listopadu 2019. Petr Pavel, generál v záloze, zjevně nenechává nic náhodě a s velkým předstihem se pustil do předvolební prezidentské kampaně. A nezačal ničím menším než nechutným pokusem o dehonestaci současného prezidenta republiky Miloše Zemana, respektive jeho blízkého okolí. „Jednou jsem byl s prezidentem v Afghánistánu. Čekali jsme společně v jedné místnosti. Najednou mluvčí Ovčáček a další z jeho týmu začali prezidentovi tykat, různě, dost nedůstojně ho opečovávat. Před vojáky. Okamžitě jsem své lidi požádal, aby počkali na chodbě.“ (Více zde.)

Povinností přítomných vojáků bylo zachovat mlčenlivost. Možná, že pan generál při své indiskreci spoléhal na to, že už je v záloze, a také na to, že u nás se podobné jednání vůči současnému a předchozímu prezidentovi republiky trestně nestíhá. A tak je těžké předjímat, jak by generálovo jednání posuzoval polní soud.

Jedním z nejkřiklavějších případů rány pod pás v politice v celém polistopadovém období se bezesporu stala událost z roku 1997 známá pod názvem „Sarajevský atentát“. 28. listopadu toho roku dva členové ODS, Ivan Pilip a Jan Ruml, před novináři přečetli prohlášení, v němž vyzvali Václava Klause, který v tu dobu pobýval v zahraničí a nemohl se vrátit, aby odstoupil z funkce předsedy ODS, což vyústilo v zatím největší politickou krizi samostatné České republiky.

Jen o pár dní později, 9. prosince 1997, přednesl ve Dvořákově síni pražského Rudolfina před oběma komorami Parlamentu ČR svůj nechvalně proslulý projev prezident republiky Václav Havel. Novinář Daniel Kaiser v životopise Václava Havla z roku 2014 označil projev za Havlovu nejhorší prezidentskou řeč vůbec, kterou špatnou dělají především okolnosti, v nichž byla pronesena. Sportovní terminologií by se dalo říct, že Václav Havel se pokusil „dorazit“ svého ideového odpůrce Václav Klause krajně nesportovním způsobem, tedy úderem pod pás. (Více zde.)

Klaus a poslanci jeho ODS se za tuto podpásovku Havlovi odměnili tím, že přispěli k jeho čtvrtému zvolení prezidentem.

Do letošního listopadu ale asi nikdo (snad jen kromě jedné žijící a jedné již nežijící osoby) netušil, co ještě může přijít. Do „hry“ totiž vstoupila bývalá redaktorka Rádia Svobodná Evropa a současná komentátorka „veřejnoprávního“ Českého rozhlasu“ Lída Rakušanová. Ta podle serveru i rozhlas.cz vzpomínala: „Václava Havla jsem se vždycky na závěr interview ptala, jestli je něco, čeho lituje. On vždycky říkal: ‚To přece na sebe nebudu říkat, to je na vás novinářích, abyste to zjistili.‘ Jednou, když už byl hodně nemocný, tak jsem říkala, že už by mi to mohl říct. A on mi řekl: ‚Když to chceš vědět. Co považuju za největší chybu, je, že jsem z Občanského fóra nevyhodil Václava Klause.‘“ Více zde.

Pokud je to pravda, Havel tím skrze Rakušanovou dává najevo, že si asi s Občanským fórem mohl dělat cokoli dle své libosti. Ovšem za celou svou dobu existence mělo Občanské fórum jediného předsedu. A tím byl Václav Klaus. Ten v této funkci z OF nikoho nevyhazoval, naopak umožnil nespokojeným odchod a na rozloučenou jim věnoval polovinu aktiv, když přitom reprezentovali menšinu delegátů i členů a následně asi pouhou osminu voličů.

Ale i tak: „Díky za Vaši největší chybu, pane prezidente Havle.“