Dosluhující premiér Mirek Topolánek by se rád dohodl s ostatními na změně ústavy, která by umožnila vypsání nových voleb. Zní to absurdně. K předčasným volbám se přece nejčistěji a nejrychleji dospěje striktním dodržením postupu, jaký ukládá ústava, aniž bychom ji jakkoli měnili: druhý pokus, třetí pokus, volby.
Jenže onen krásný ústavní postup je v tuto chvíli nepoužitelný. Jsme opravdu v paradoxní situaci, kdy se strany musejí dohodnout na předčasných volbách. Přestože předčasné volby jsou nouzovým řešením právě pro případ, kdy se strany dohodnout nedokáží.

Vyprázdnění ústavy

Příčinou paradoxu je nestandardní povolební dohoda, která smysl ústavy nadobro vyprázdnila; dohoda, na jejímž základě byl Miloslav Vlček zvolen do čela Poslanecké sněmovny teprve poté, co veřejně slíbil, že pokud ani případná druhá vláda nezíská důvěru sněmovny, nebude jednat podle ústavy(!), nenavrhne prezidentovi třetího premiéra a ze svého postu odstoupí.
Řádný postup (pokus-pokus-volby) je tak nyní nepoužitelný, neboť po druhém pokusu se sněmovna ocitne bez předsedy a třetího premiéra nebude mít kdo doporučit. Zvolit nového předsedu samozřejmě půjde, jenže to bude vyžadovat - a jsme u toho! - dohodu politických stran. Po mnoha měsících bude situace právě taková, jako hodinu po skončení voleb.
"I do případných předčasných voleb musí vést zemi vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny," zdůrazňuje nadto prezident. A nikdo mu nenamítne, že má-li země vládu s důvěrou sněmovny, pak nejsou žádné předčasné volby nutné. Anebo naopak: že předčasné volby jsou tu právě pro případ, kdy vláda důvěru sněmovny získat nedokáže.
Prezident totiž dobře ví, co říká. Je to ostatně on, kdo je za současnou slepou uličku zodpovědný.

Prezidentova zodpovědnost

V krizových okamžicích se vždy znovu přesvědčujeme o tom, že v politice je nejdůležitější ctností odvaha a té se Klausovi nikdy nedostávalo. Reprezentativní vzhled a sebevědomé vystupování nemohou být politikovi na škodu, samy o sobě však nikdy nestačí.
Hvězdnou hodinou českých prezidentů je období povolebního vyjednávání a Klaus-prezident byl přes tři roky chráněn před nutností závažného rozhodnutí. Když přišla jeho chvíle, nechal ji minout.
Říká-li dnes, že je možné usilovat o dohodu nebo "pokračovat nedohodou a postupovat standardními pravomocemi prezidenta republiky", jde z jeho strany o blufování: prezident v tuto chvíli už žádné standardní pravomoci nemá. Může nanejvýš - bez jakýchkoli dohod - jmenovat nějakou neprůchodnou vládu číslo dvě; nutnost dohody se tím však neodstraní, jenom oddálí.
Prezidentův krok by tedy krizi pouze prohloubil, aniž by o píď přiblížil její řešení. Proto se dnes v potu tváře usiluje o nějakou dohodu - a lidu se servírují metafory typu "rozmotávání klubíčka".

Útěk před rozhodnutím

Za normálních okolností je ovšem právo jmenovat druhého premiéra od samého počátku vyjednávání prezidentovým nejsilnějším trumfem. Letošní patová situace (výraz "předčasné volby" zazněl již v prvních povolebních hodinách) měla koneckonců pouze jedno přímé a odvážné řešení: zaručit Jiřímu Paroubkovi, že bude napodruhé pověřen sestavením vlády, pokud umožní zvolit předsedu Poslanecké sněmovny z řad "letní trojkoalice". O tíhu tohoto rozhodnutí by se prezident nemohl s nikým podělit a musel by ji nést sám; do svého úřadu však nebyl náhodně vylosován, dobrovolně se o něj ucházel.
Zvolenému řešení "postupných kroků" (tedy Vlčkovu zvolení pod podmínkou, že odstoupí, až ho bude nejvíce zapotřebí) však chybí jakákoli velikost a elegance. Je umrněně opatrnické - a vlastně vůbec není řešením. Točíme se tak stále v bludném kruhu, protože prezident Klaus se před skutečným rozhodnutím utekl ke krátkodechému švindlu, stejně jako kdysi utekl před svou zodpovědností do Sarajeva. (O to neúnavněji bude teď nabádat ostatní, aby se nějak dohodli.)

Bída všech dohod

Na tom, co by při patřičné úctě k pravidlům zajistila samotná ústava, se teď musejí přívrženci předčasných voleb dohodnout s Paroubkem nebo s Filipem (a zvolí-li druhou možnost, uslyší ještě po mnoha letech, že jim byli komunisté dobří, když je nutně potřebovali).
Velká koalice, standardní prostředek pro řešení vleklých krizí politického systému, je u nás nadlouho zdiskreditována Klausovou a Zemanovou kryptokoaliční (opo)smlouvou. A duhová koalice je sama o sobě ten nejspolehlivější způsob, jak udělat z komunistů jedinou opravdovou opozici...
Bylo by lépe, kdyby se strany nedohodly. Ale to je právě to: když se prezident vyhnul rozhodnutí, dohodnout se musejí.

HN, 6. 11. 2006


Autor je učitel