Očitý svědek středeční demonstrace na Václavském náměstí se mohl nanovo (pokolikáté už?) přesvědčit, jak omezené jsou výrazové prostředky lidí seskupených v davu. Dav – má-li vůbec promluvit – může provolávat jen krátká hesla, třeba „Už je to tady“ (před jedenadvaceti lety) nebo „Praha není Palermo“ (před pár dny).

A často si musí vystačit pouze jednoslovnou odpovědí na přiměřeně jednoduchou otázku momentálního řečníka. „Byli jste volit?“ „ANO!“ „Chtěli jste, aby to takto dopadlo?“ NE!“ „Co vzkážete politikům, kteří domluvili pražskou koalici?“ „FUJ!“ A podobně.

Jenže, řeknete si asi právem, co už může občan, cítící se podvedený povolebním vývojem, dělat jiného? Co mu zbývá, touží-li vyjádřit svůj názor? Jak si má počínat, nechce-li se spokojit pouhým vhozením hlasovacího lístku do volební urny jednou za pár let?

Tak třeba: může se účastnit výběru kandidátů pro ty či ony volby - a tedy i debat, které takový výběr nezbytně provázejí. Může se podílet na koncipování programu, s nímž se pak vybraní kandidáti ucházejí o hlasy. Může se angažovat při prezentaci tohoto programu před voliči.

V jaké míře však občané těchto možností využívají? Řečeno krátce: v pranepatrné. Zůstaňme v Praze, která na sebe poslední dobou strhává tolik pozornosti, a pohlédněme jenom na tu „velkou“ ODS. Nuže, pražská organizace ODS čítá 4 083 (ano, slovy čtyři tisíce osmdesát tři) členy. Vím to přesně, neboť jsem jedním z nich. Považte přece: milionové velkoměsto, a v politické straně, která má léta letoucí největší vliv na jeho správu, se angažují čtyři tisícovky duší.

Není to k smíchu? Ba co víc: není to výsměch? Výsměch politice jako starosti občanů o svou obec, o svou „polis“? Pokud by chtěl nějaký „vlivný podnikatel“ učinit z čtyřtísícihlavého společenství nástroj na prosazování svých soukromých zájmů, nedalo by mu to mnoho práce. Se čtyřicetitisícovou regionální organizací už by to měl těžší. Nechávají-li Pražané zdejší nejvlivnější politickou stranu prakticky vylidněnou, jako by tím vzkazovali natěšeným kmotrům: dělejte si s městem, co chcete.

Podobně ležérní je i vztah k celému státu. Jsou-li pak jeho instituce ohroženy korupcí přespříliš, nehledá se skutečná příčina, ale zázračný zachránce. Pokud může vůbec někdo vkládat naděje do „strany“ existující sotva rok, pak to není jen ostuda ODS a ČSSD, ale ostuda nás všech, kteří jsme nepřevzali svůj díl starosti o obec a ponechali věci tak dlouho svému osudu.

Pražská koalice dvou méně úspěšných stran je prý výsměchem voličům. Dobrá. Není však skutečným výsměchem, nabízí-li se tu strana Miroslava Kalouska jako záruka poctivější politiky? Není výsměchem, chce-li se předseda pražské TOP 09, donedávna ještě vlivný člen ODS, prezentovat jako bojovník proti letitým zlořádům?

To není jen výsměch těm či oněm, v téhle frašce se nakonec stáváme směšnými úplně všichni. Je však těžké mluvit ke všem, a proto se závěrem obracím pouze ke svým sousedům na obou březích Vltavy: domníváte-li se, že je namístě mluvit o pražské ODS s opovržením, zeptejte se, prosím, svého svědomí, zda nejsou čtyři tisíce uprostřed milionu opravdu trochu málo.

Zvláště chcete-li podniknout pro nápravu něco účinnějšího, než se občas přidávat k davovému „Anooo!“ nebo „Neee!“

Autor je člen ODS