Za nebožky normalizace se člověk bránil přílivu politické špíny tím, že se vyhýbal zprávám v televizi i radiu a uhýbal se k chataření či zahrádkaření. Dnešním stranickým politikářům se podařilo dosáhnout podobného stavu, a proto raději hlavní zprávy nesleduju, jen sem tam ČT 24 a to mi stačí. Nebudu rozebírat aféry, to dělají povolanější a lépe informovaní, kteří jsou dění blíž.

Je zřejmé, že koalice, zpravidla od středu napravo, jsou labilnější a vidíme to i v sousedství. V nich nepanuje tuhá stranická disciplína jako na jednotnější levici a když se tam dostanou všeho schopní šíbři, je na maléry zaděláno. Nic nového pod sluncem, stavovské šarvátky vedly k diktátu absolutních monarchů, prvorepublikové pak k diskreditaci pluralizmu a ke ztrátě imunity vůči totalitě. Vnější okolnosti jsou naštěstí jiné, katastrofa nehrozí, jen blbá nálada přetrvává a možná zase vyústí k volání po další „změně“. V uvozovkách je to proto, že volání po změně už vyneslo do politiky rychlokvašky zelené a teď i veřejné. Byly zváženy a shledány lehkými, řečeno biblicky.

To neznamená, že velké strany jsou bez viny. Naopak, kmotři v nich si rozparcelovali vliv na toky peněz, jsou rozhodnuti se jej nevzdat a názorně to předvedli po volbách v Praze. Jak je těžké se tohoto nánosu zbavit, dokazuje hon na každého, kdo chce něco měnit na zaběhnutých zvyklostech. Ať už je to vnitro, obrana nebo doprava, vždy jde o podíl na zakázkách a je úplně jedno, jestli pro stranickou pokladnu nebo jednotlivce, vždy je to zlodějna. Původci toho nejsou politici ani straníci, ale jen obyčejní zloději! Zvykněme si věci pojmenovávat pravými jmény.

Odedávna se říkalo, že politika je špinavá, chvíli se zdálo, že by nemusela být úplná žumpa, ale zřejmě k tomu povede delší cesta, než jsme si mysleli. Přitahuje jako magnet určité osobnostní typy, mezi kterými idealisté nemají mnoho šancí a až na výjimky podléhají přesile zlatokopů. Rychlé mizení disidentů z politiky je toho důkaz.

Současná vládní koalice jedná, jako by ztratila pud sebezáchovy, neuvědomuje si, že k dohodě je třeba, aby každý něco slevil ze svých představ, a bohužel působí dojmem, že je pro ni pozice strany důležitější než zájem celé společnosti (vyjma té privátní). Dohoda s kmotry jistě je obtížná, to by ale nemělo nikdy vyústit do ohrožení vládního programu, ke kterému daly mandát volby. Jinak jim to voliči spočítají příště a dost možná ke své vlastní škodě.

Už se ozývají hlasy, že volby do Sněmovny byly ovlivněny strašením Řeckem. Ono to nebylo jen strašení, ale stále je to skutečná hrozba. Nikdy se nedá říct, jak by zvládal problémy ten, který ve volbách neuspěl. Donekonečna může vykládat, jak by všechno dělal jinak a lépe, třeba jak by zvládl transformaci beze ztrát a bez tunelů atd. Vodítkem může být pouze to, jak jednal, když měl příležitost a jak ji využil, jestli se pokusil něco měnit k lepšímu nebo jen dělal dluhy, aby si nepohněval jednoduché voliče.To ale předpokládá, aby si volič pamatoval!

Koalici je také vytýkáno, že jen primitivně škrtá a jiný program nemá. Škrty nejsou nikdy inteligentní a kritici by zřejmě rádi viděli šrotovné na všechno. Bohužel, úspory v sociální oblasti vynesou desítky miliard, o které by jinak narostl dluh, ale např. progresivní zdanění bohatých přinese jen zlomek toho. V myšlení lidí by se to však vyrovnalo, alespoň dojem určité spravedlnosti by tu byl a na to koalice zapomíná!

Čeká nás asi běh na dlouhou trať doprovázený pokusy a omyly. Určitá šance by možná byla v prezidentském systému, kdy přímo volený prezident by převzal zodpovědnost za činnost vlády, tak jak to vidíme v USA nebo ve Francii. Vznikla by tak větší vyváženost mezi vládou a parlamentem a stranické půtky by už nehrály takovou roli v každodenním rozhodování vlády, jak tomu je dnes. Stála by tu nezávisle na parlamentu stejně legitimně vzniklá výkonná moc a tato rovnováha by umenšila vliv stranických bossů a zákonodárná moc by zůstala zachovaná. Jen tak bude mít případná přímá volba prezidenta smysl a nebudou to jen vyhozené peníze. Jistě by to byla věc delší diskuze a nelze očekávat ochotu kapříků k vypouštění rybníčku.

V každém případě se obrňme trpělivostí a nepodléhejme panice víc, než je nutno. Stará moudrost praví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Předchozí generace byly v mnohem horších situacích a dokázaly jaksi přežít, tak snad to dokážeme taky, třeba se ztrátou nějakých kytiček. Ale věčná škoda ztracených šancí a dalších let.