Náhradní výživné se vrací do hry jako nezvaný příbuzný už pět desetiletí a národ půlí podobně jako přímá volba prezidenta, trest smrti nebo snížení hranice trestní odpovědnosti. Ať už ho konečně poslanci schválí, říkala jsem si celé roky, zatímco jsem vysvětlovala, že jde o opatření navýsost politické a sociální, ale současně i o nesystémový krok.

Představte si trojúhelník opletený kilometry příze, v němž svou roli hraje každé jednotlivé vlákno natažené mezi jeho vrcholy. Ty představují dítě, otce a matku. Vlákna tvoří složitou kostru rodičovské odpovědnosti plnou vzájemných povinností, ale i práv. Patří sem povinnost pečovat, právo vychovávat, právo na styk, povinnost poskytovat informace, právo a povinnost být vzorem, vzájemně si pomáhat a navzájem se respektovat, zastupovat se a občas i ustupovat tomu druhému.

A teď z této komplikované pavučiny odstřihněte jednu délku vlákna a ten cancour, co vám bez vlády a kontextu mrtvě visí v ruce, pojmenujte „výživné“ a schvalte kvůli němu zvláštní zákon, v němž se vykašlete na ostatní vazby. Pomiňte přitom složité propletence, díky nimž to drží pohromadě. V rodině přece všechno souvisí se vším. Třeba že výživné není jen peněžité plnění nebo že je někdy otec neplatí jen proto, že maminka tatínkovi neumožňuje styk s dítětem. Vznikne legislativní kočkopes.

Ještě než to dořeknu, už slyším hlasité argumentace, že tomuto kočkopsu podobné zákony mají i v sousedních civilizovaných státech. Nejsem krutý Herodes, který by maličkým bránil ve štěstí ani jim upíral plná bříška a spoustu školních i mimoškolních aktivit. Tak už ten nesmysl jednou provždy schvalte, ať máte splněno programové prohlášení a můžete se věnovat onačejší práci...

Má se poskytovat čtyři měsíce do výše maximálně 3000 korun, což náš stát po tom pandemickém záseku nejspíš ani trochu nepocítí. Jen prosím nelžete rodičům a dítkům do jejich doširoka otevřených očí. Platit na děti je přece stejně normální jako se dohodnout nebo se o dohodu pokoušet zas a znovu. Což naštěstí naprostá většina rodičů činí sama i bez pomoci státu.

Peněz je zapotřebí i jinde

Věřme, že zneužívání náhradního výživného bude jen výjimečné. Nicméně má-li stát dostatek financí na rozdávání, měl by kromě náhradního výživného podpořit i mediaci, rodinnou terapii a všechny cesty, které povedou k rodičovské spolupráci. Namísto aby se jeden z nich přisál k sociálnímu státu, zatímco druhého týž stát odsoudí za trestný čin a posadí do vězení, čímž z něj vyrobí recidivistu s náklady tisíc korun denně.

Kam jsme to došli, vážení přátelé? Pyšný je stát, co si troufá nahradit rodinu a všechny její funkce. Co bylo dobré, to nahlodává. Co nefunguje, to nenapraví ani nevylepší. Neučí občany samostatnosti ani dodržování povinností.

Víc není vždycky líp. Víc práv je jen víc slov, co zaplní spoustu knih. Není v nich žádná sebereflexe, ponaučení ani moudro. Je v nich však dozajista mnohem víc peněz a nároků.

Autorka je advokátka

LN, 14.12.2020