S blížícími se volbami se opět ve zvýšené míře objevuje druh člověka politického zvaný „věčný hledač té jediné čisté strany“. Objevuje se obvykle spíše na středolevici, kde má tendenci vyhledávat strany či hnutí se zvýšeným morálním apelem a zlí jazykové (z Hradu) by řekli, že má tendenci scházet se v pražských kavárnách. Politická vyhraněnost pro něj není tak důležitá jako boj s různými nešvary, o nichž my, již poněkud cyničtí konzervativci, víme, že tu s námi byly, jsou a bohužel i budou. Vadí mu korupce, rasismus (samozřejmě ten systémový), diskriminace a blížící se konec světa kvůli emisím sodovkového plynu.

Takový archetypální věčný hledač je dnes samozřejmě příznivcem hnutí Lidé Pro Mikuláše Mináře, ale mohl si projít i Zelenými, Liberálně-ekologickou stranou, ba i lidovci (zvláště, když nasadí někoho, kdo umí zahrát morální apel, jako třeba Daniel Herman), samozřejmě TOP 09, kde protřelého a skrz naskrz cynického pragmatika Kalouska umně zastínil laskavý kníže Schwarzenberg, kdysi (a za to se stydí), ale i Věci veřejné či dokonce ANO a v úplném dávnověku Unii svobody. Pochopitelně se mu líbí STAN, protože je z podstaty věci neideologický a jeho šéfové se snaží vypadat jako Mirkové Dušínové. Leckdo z věčných hledačů vzhlíží i k Pirátům, protože jsou to taky takoví sympatičtí hoši, jsou proti korupci (to je nezbytný prvek!) a nějakou jasnou ideovou linií se nezatěžují (a pokud ano, tak se s ní raději nechlubí). Má rád osobnosti, jako je Martin Hilšer nebo Pavel Fischer, protože Havel, Čína, úsměv a hluboký citlivý pohled…

Věčný hledač na pravici…

Věčný hledač není úplně ztracený případ – nemá rád komunisty, ani Rusko nebo Čínu a progresivní agendu neprosazuje se zaťatostí člena kolektivu Kliniky či redaktora Alarmu, ale spíše jako vedlejší efekt, který vlastně ani moc nevnímá. Většinou to bývá milý, slušný a vzdělaný člověk. Jedno ze tří Conquestových pravidel politiky (každá instituce, která není explicitně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou) by mu asi přišlo příliš cynické, ale bohužel přesně vyjadřuje, co se s jeho politickými subjekty stane. Věří ve spojování a v dobré úmysly a v tak trochu nepolitickou politiku. City u něj vítězí nad rozumem a třeba u slavného skautského videa dua Bělobrádek-Gazdík měl slzy na krajíčku. Je periodicky zklamán výsledkem těch, ve které vkládal naděje, ale to mu nebrání ani v nejmenším, aby s neztenčený zápalem podporoval další k zániku odsouzený politický projekt.

Věčný hledač se ale vyskytuje stále více i na pravici. Jeho oblíbenou větou je například „ODS je nevolitelná, protože… (nechce vystoupit z EU, je tam Novotný, Fiala není dost rázný, ODS je druhá TOP 09…)“. Věčný hledač na pravici se ovšem od toho na středolevici vyznačuje jedním diametrálním rozdílem – dožaduje se totiž naopak naprosté ideové čistoty. Se zápisníkem v ruce sleduje každý krok předsedy Fialy, aby našel jasný důkaz, že ve skutečnosti není konzervativní, protože řekl to či ono nebo to naopak neřekl anebo ne dost jasně. Kdysi byl zděšen vstupem „havloida“ Alexandra Vondry do ODS, teď už ho naopak bere na milost. Má obvykle jistou slabost pro oba Klause (z neznámých důvodů si myslí, že za Klause staršího byla ODS nějak více pravicová, protože regulované nájemné či označení církve za spolek zahrádkářů zatlačil do podvědomí). Jeho vztah k EU je krajně rezervovaný. K Rusku se příliš nevyjadřuje, ale to ne ze sympatií jako spíš proto, že mu leze krkem, jak si obranu před Kremlem najednou kolonizovali liberálové a užívají ji jako oblíbeného klacku na konzervativce.

Věčný hledač na pravici je tedy člověk mnoha rozumných názorů a v teoretické diskusi se s ním dá na lecčems shodnout. Problém nastává, když se dožaduje absolutní aplikace teoretických principů v praxi. Politická praxe je totiž o kompromisu. Samozřejmě, každá politická síla hodná toho jména (takže ne třeba ANO) se zmítá mezi dvěma protikladnými silami – být v maximální míře věrná svým hodnotám a zároveň získat maximální voličskou podporu. Pokud si věci představíme v extrému, tak snad každý uzná, že dokonalá konzervativní strana s jedním procentem voličů je nám k ničemu úplně stejně jako zcela rozbředlá hodnotově neukotvená marketingová strana s třiceti procenty. Jde tedy (jako ostatně skoro vždy a skoro u všeho) o míru rozumného kompromisu.

Skousnout Topku…

Ten boj o kompromis se nyní povede o podobu předvolebních koalic. Řada pravicových voličů opravdu jen těžko skousává koalici ODS s KDU-ČSL a především s TOP 09. Šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš (kterého čtu rád) připomněl na svém Facebooku několik výroků šéfky TOP 09 Markéty Pekarové Adamové

“Teď v krizi jsme o deset procent zchudli kvůli tomu, že máme korunu.“

„Jsme čitelní – pro euro, řešení klimatické krize. Jsme nejzelenější stranou v současném parlamentu. Jsem na to hrdá.“

„Budu hlasovat pro sňatky homosexuálů.“

Celkem chápu že tím každého konzervativce nadzvedl ze židle. Jenže staré politické (a nejen politické) pravidlo praví, že špatný plán porazíš jen dobrým plánem („You cant beat a plan without a plan“). Většina voličů TOP 09 nejsou progresivisté. Nejenže si o sobě myslí, že jsou pravičáci, ale dokonce i v drtivé většině případů mají stejné názory jako voliči ODS. Jen jsou fixováni na značku TOP 09. A pořád je to nějakých pět procent voličů, které si prostě pravice nemůže dovolit ztratit. I s Pekarovou Adamovou v čele. Ona bude ostatně nejslabším prvkem koalice, který má z jejího rozpadu nejvíce co ztratit. Velmi pravděpodobně zůstane její nadšení pro euro, řešení klimatické krize a sňatky homosexuálů v rovině občasného výkřiku. Do tmy. Zatím se snaží o opak – tvrdí o sobě, že není levičák a nechce Piráty u moci.

A to je jedna ze dvou základních věcí, o které jde. Tou první je dostat od moci Babiše. Tou druhou je zajistit, aby nejsilnější složka budoucí vlády nebyli Piráti. A máme volební zákon, jaký máme. Takový, který favorizuje velké strany. Kdyby v roce 2016 šla ODS, Topka a lidovci do voleb v koalici (a ta získala stejný součet hlasů, což samozřejmě není jisté), měla by o devět poslanců více, zatímco ANO o sedm méně. Jiná cesta prostě není. ODS s dvanácti procenty, Trikolora se třemi a lidovci s Topkou balancující na hraně vstupu do sněmovny? „Komu tím pomůžete…?“ chce se zvolat spolu s majorem Šebkem (alias Miroslavem Donutilem) v Pelíškách… „Zase té druhé straně!“

Tentokrát to vyjde?

Ano, každá koalice je složitá. Každý pamětník si musí s hrůzou vzpomenout na nejprve čtyř-, pak tří- a nakonec dvoukoalici z přelomu tisíciletí. Začínalo to taky vzletnými slovy a skončilo vzájemným osočováním a rozpadem. Jenže se zdá, že to úplně nehrozí. Všechny strany už spolu vládly. Znají se a umí se… Lidovci už trochu vydýchali založení TOP 09 „zrádcem“ Kalouskem před jedenácti lety i hrůzu z „mafiánské“ ODS. Všichni tři lídři jsou spolu schopni a ochotni až překvapivě konstruktivně komunikovat. Není to úplně parta, pod kterou by se člověk vrhl na barikády. Ale ukažte mi u nás lepší…

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.