Po válce mělo Německo velké problémy s denacifikací. Úplně se vlastně nepovedla nikdy. I po válce dál ve vysoké politice zůstávali někteří lidé, kteří předtím byli členem NSDAP, ačkoliv nešlo o nijak masový jev.

Československo a později Česko a Slovensko měly zase po roce 1989 problémy s „de-komunizací“. Nacismus a komunismus přitom byly srovnatelně zločinné ideologie. Podle jednoho z možných pohledů dokonce napáchal komunismus ještě víc zla – pokud bychom totiž sečetli oběti Mao Ce-tunga, Stalina a Pol Pota, nejspíš bychom se dostali na 104 milionů obětí, což hravě překoná dokonce i Hitlera. Ale takhle se zlo srovnávat nedá, zlo je zkrátka zlem vždy. To, kolik lidí zničí, není otázkou toho, kdo je „zlejší“, ale spíš toho, kdo dostal víc příležitostí zlo páchat.

A u nás jsme přeborníci na to, jak příležitost poskytnout.

Krom jiného i díky populární filozofii glorifikovaného Václava Havla „nebudeme jako oni“ se vlastně Česku a Slovensku nikdy nepodařilo úplně odstranit z vedení země bývalé vysoké komunisty, estébáky a lidové milicionáře z vysokých rozhodovacích pozic. Nemluvím o nějakých pěšácích, čert je vem, ale o funkcionářích, kteří aktivně drželi systém. Co bývalé komunisty... Komunistická strana dokonce u nás ani necítila potřebu přejmenovat se a tím trochu zakamuflovat svou minulost jako v jiných zemích, takže do vedení země se po roce 1989 dostávali i otevření komunisté.

Lustrační zákon byl ve své době jen chabým pokusem uchlácholit veřejnost. Byl pocitově vnímán víc jako úřední banalita, kterou je potřeba čas od času nějak očurat, než jako důkaz, že člověk je jakžtakž spolehlivý.

Německo i Česko tedy čelily víceméně srovnatelnému problému. Jenomže rozdíl mezi poválečným Německem a po-komunistickým Českem je v tom, že bývalý člen NSDAP, který zůstal zapomenut v politice, by si kvůli strachu z reakce veřejnosti nikdy netroufl nahlas říct, že nacismus byl fajn. Že kupříkladu koncentráky a další věci, které se děly za války, byly vlastně v pořádku. Že svého členství v NSDAP nelituje. Jistě by si to myslel, to ano. Ale neodvážil by se to kvůli tlaku větší části veřejnosti ventilovat nahlas.

Ne tak u nás. Když se u nás komunista, který v roce 1989 zasahoval na Národní třídě proti studentům, má rozmyslet, co je pro něj výhodnější, tedy zavděčit se svým voličům a prohlásit, že ničeho nelituje, anebo zavděčit se antikomunistům a prohlásit, že minulost byla špatně, volí první možnost. Logicky. Pragmaticky. Protože tak je prostě prostředí nastaveno. Komunisté byli demokraticky zvoleni do Parlamentu, a tak se zcela pragmaticky zodpovídají a zavděčují svým vlastním voličům. Chyba vlastně není ani v mlátičce, ani v komunistech – ti jen dělají to, k čemu jim většinová společnost dala prostor.

A ten prostor se neustále, plíživě, salámovou metodou zvětšuje. A společnost si na to po kouskách zvyká:

V 90. letech aspoň jakž takž fungoval lustrační zákon a nálepka estébáka byla pro většinu lidí cejchem.

V roce 2013 dal prezident najevo, že lustrační zákon je pro něj i v případě ministra „překonaný“ a nevyžaduje jej.

A před pár měsíci mi jeden vysoce postavený novinář z ČT rozzuřeně v reakci na můj článek napsal, že „příslušníci StB nebyli nějaká béčka, to byla elita, která musela něco umět, takže je logické a správné, že dnes opět zastávají vysoké funkce...“ Patrně potrefená husa zakejhala...? Být estébákem je dnes pro mnohé už ne cejchem, nýbrž osvědčením o schopnostech. Jsou lidé, kteří se ke svému estébáctví bez uzardění hlásí.

Většinová společnost se čas od času probere ze své letargie a začne demonstrovat, když má zrovna pocit, že tohle a tamto už bylo trochu přes čáru. Jenomže většinou se probere kvůli blbostem. Nechci říct, že by se mi komunista v čele jakéhokoliv parlamentního výboru líbil. Nechci dokonce ani říct, že by se mi jakýkoliv komunista líbil v parlamentu. Jenomže my jsme si je tam demokraticky zvolili, takže pozdě brečet nad rozlitým mlékem. To jsou tu jiné věci, podstatnější, které ohrožují svobodu a demokracii nesrovnatelně víc a které jsou, jemně řečeno, v ohromné kontroverzi k našemu ústavnímu pořádku.

Tak třeba aktuálně probíhající pokus o prolomení mlčenlivosti advokátů, neboli zničení jednoho z atributů práva na spravedlivý proces. Nebo existence institutu zajišťovacích příkazů obracející presumpci neviny v presumpci viny. Nebo pokusy nejprve bagatelizovat a pak odstranit demokratické pojistky, jako třeba Senát.

Nevěřím, že nadpoloviční většina lidí chce návrat před rok 1989. Ale přesto se ve volbách voliči ve svém celku chovají, jako kdyby to chtěli:

Pravice se atomizuje, a i když vidí svou vlastní mizérii, je neschopná se spojit. Její pseudodůvody, proč se údajně spojit nelze, jsou přitom nepodstatné ve srovnání s tím, kam směřuje celá společnost.

Levice se snaží nahnat body ultralevicovými tématy a nechápe, že právě proto je pro „normálně-levicové“ voliče nepřijatelná a body ztrácí.

Komunisté nepokrytě využívají každé příležitosti, kterou dostávají díky rozpadu systému tradičních stran.

A voliči ze zoufalství volí jakékoliv nově založené strany v bláhové naději, že budou jiné. Nechápou, že jiné nebudou. Že jejich jediným programem je dostat se k moci za podpory naprosto kohokoliv, kdo je k ní ochoten.

Cestou, jak z toho ven, není vyřvávat na náměstích. Cestou je vysvětlit těm pomalejším spoluobčanům, kteří ještě pořád věří, že jejich protestní volba přinese změnu, že se mýlí. Že „tradiční“ pravolevé strany jsou sice zkorumpované, to ano, ale pořád jsou menším zlem než návrat do 50. let, která byla zkorumpovaná a ještě navrch totalitní. Že ve skutečnosti tato rádoby protestní volba ještě víc utuží poměry, proti kterým voliči protestují.