Český vnitropolitický spor o tzv. "fiskální kompakt" není pouhým sporem o finanční disciplínu. Nikdo se přece dnes nestaví - ani nemůže - proti úsporné politice veřejných financí. Dokonce už i ČSSD je pro (byt´ není jasné, zda si uvědomuje, jaký bič si tím na sebe sama plete). Ve skutečnosti jde o víc. Je to stále stejný spor o budoucnost Evropské unie, který se tady odehrával již okolo tzv. euroústavy nebo její následovnice, Lisabonské smlouvy. A stejně jako dřív jsou tu dva základní pohledy na evropskou integraci.

Jeden říká, že integrace už bylo dost. Že další a hlubší integrace není řešením, ale problémem sama o sobě - resp. že více problémů vytváří, než vyřeší. Že odpovědí na výzvy současnosti by měla být jiná podoba integrace než doposud (at´ už jí budeme říkat třeba vícerychlostní nebo flexibilní). Druhý pohled - pro nějž se často používá termín eurofederalismus - to vidí přesně opačně. Dle něj je třeba dále, více a hlouběji Evropu integrovat, až k úplné a plnohodnotné politické (nejen ekonomické a měnové) unii, k jakémusi "eurostátu".

Tento spor není samozřejmě jen naším domácím sporem, ale má celoevropský charakter. Obnažuje a vyostřuje se tím víc, čím víc se vyostřuje také současná finanční krize eurozóny. A jedna věc se zdá být čím dál jistější a viditelnější: skepse vůči dosavadnímu integračnímu modelu roste v "občanské společnosti" členských zemí EU, tedy u lidí, u voličů - ne u jejich politiků. Tato kritická nálada veřejnosti nenalezla sice ještě adekvátní společnou politickou artikulaci a důvody pro ni jsou v každé zemi jiné. Nicméně čas od času - když je k tomu možnost - tato nálada vybublá na povrch, někde například v referendu (kdy je odmítnuta ta či ona evropská smlouva), jinde v národních volbách (kde náhle nečekaně uspěje nějaká "eurokritická" strana). Naproti tomu evropští politici se ve své drtivé většině pohybují ve vyjetých kolejích, v zavedené trajektorii. "Více Evropy" - to je standardní odpověd´, kterou slyšíme vždy z Evropského parlamentu, Evropské komise nebo od mnohých národních lídrů, když nastane nějaký problém.

Smlouva o fiskální unii je plodem tohoto univerzálního eurohesla. Přes svůj mezivládní charakter je dalším nákrokem k další federalizaci Evropy. A žádná politická formace - ani ta, která si to sebevíc přeje - nemá dnes mandát k tomu, aby zavedla Českou republiku do evropské federace či do tak hlubokých integračních vod, že z nich prakticky není návratu. Strašení "izolací" nebo "periferií" v případě, že se co nejrychleji nepřidáme k většině, je dětinské. Ti, kdož takto straší, prokazují své malé sebevědomí, úzkoprsost a servilitu - tedy právě ono "čecháčkovství" (jímž rádi nálepkují jiné) ve své nejhorší podobě, maskované evropským světáctvím.

Smlouva o fiskální unii není záležitostí přijetí nějakých technických parametrů sestavování státního rozpočtu. Postoj k ní bude vyjádřením českého názoru na podobu EU, včetně toho, zda chceme či nechceme vstoupit do eurozóny. To je výsostně politická záležitost, rozhodnutí o ní musí být proto také politické. Musí být učiněno u nás, na domácí půdě, bez vnějšího tlaku, bez časových ultimát a z vůle voličů - ať již vyjádřené v příštích volbách nebo v samostatném hlasování. Bojí se toho někdo?

HN, 1.2.2012

Poslanec Evropského parlamentu za ODS