Těmito slovy své v roce 2009 zesnulé matky se vkládám do neustále zrychlujícího se víru diskusí na téma referendum. Ohánět se švýcarskými principy zde při jejich prosazování není ani trochu na místě. Drtivá většina švýcarských referend je místních a hlavně nutno říci, že nejsou jako u nás referendy proti čemukoliv. 

Ze švýcarských nikterak početných celostátních referend bych zmínil plebiscit o přistoupení k praxi zavádění letního času před skoro čtyřmi desetiletími nebo před asi dvaceti lety o stavbě nového Svatogotthardského tunelu. Jsou spíše volbou mezi dvěma alternativami kam např. nasměrovat přebytek obecního rozpočtu, zda hasičům či do adaptace obecního úřadu. Konečně tomuto tématu je zasvěceněji věnován článek Referendum autora Vladimíra Golembievského uveřejněného v NP v pondělí 12.2.. Naše referenda zatím takřka všechna až snad na referendum o vstupu do Evropské unie byla negativní. Proti jadernému úložišti, proti odsunu brněnského nádraží, proti Temelínu či z nedávné doby proti přímému propojení hlavní trati z Brna do Boskovic s perspektivním vyloučením stávající úvratě a přestupu ve Skalici nad Svitavou a možnosti zavedení přímých vlaků z Boskovic do Brna.

Nejlepší příklad je odstrašující příklad, říkával můj zesnulý otec. Mohu tedy v tomto duchu uvést již čtyřicet let staré referendum (Volksabstimmung) o uvedení rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf do provozu (Inbetriebnahme Kernkraftwerk Zwentendorf). O stavbě této nikterak velké elektrárny s jediným reaktorem se zhruba třičtvrtinovým výkonem ve srovnání s 1000 MW reaktory temelínskými rozhodla vláda lidové strany v roce 1969. Elektrárna byla v roce 1978 připravena plně k uvedení do provozu, ale již několik let vedla právě tato lidová strana, která se mezitím ocitla v opozici, protijadernou kampaň proti stávající, jinak velice úspěšné vládě socialistů dlouholetého kancléře Bruna Kreiskyho. Ten si chtěl uvedení do provozu všelidovým hlasováním pojistit a výsledek byl pro něj velice nepříjemným překvapením. V listopadu roku 1978 byly sečteny tyto výsledky: Účast voličů přesáhla 61 %. Pět spolkových zemí včetně hlavního města Vídně se vyjádřilo pro spuštění v rozpětí od 59,8 % v Burgenlandu po těsných 50,8 % v nejvíce dotčeném Dolním Rakousku. V samotném Zwentendorfu hlasovalo pochopitelně pro spuštění více než 65 % občanů. Proti byly spolkové země od 52,3 % v Horním Rakousku až po závratných 84,4 % ve Vorarlbergu, což vedlo k výsledku 49,5 % pro a 50,5 % hlasů proti spuštění již hotové elektrárny. Jinými slovy rozhodli voliči od samotného podunajského Zwentendorfu v Dolním Rakousku nejvíce vzdálení. Tato překvapivá skutečnost byla vyhodnocena tehdy tak, že Vorarlberčané, pro které jsou podstatně blíže švýcarské jaderné elektrárny, nehlasovali ani tak proti jádru samotnému, ale proti Vídni. Prostě rakouská verze Dosť bolo Prahy. Konečně Vorarlberčané si při rozpadu monarchie již v roce 1919 odhlasovali připojení ke Švýcarsku. Což neschválili představitelé velmocí během pařížské mírové konference a i samotné Švýcarsko se k této iniciativě postavilo velice rezervovaně.

Tehdy jsem sledoval takřka výhradně rakouskou televizi a domnívám se, že jak je toto referendum prezentováno nyní, tedy jak rozumně se rakouští občané tehdy rozhodli, bylo tehdy nahlíženo přece jenom poněkud jinou optikou. Je zjevné, že výsledek rozhodlo asi 20 000 voličů, což představovalo jenom část těch, kteří se nedostavili k referendu s tím, že kladný výsledek je přece jasný předem.

Samotný kancléř Bruno Kreisky, už jako důchodce, toto později označil za největší chybu své politické kariéry. Elektrárna byla udržována v pohotovosti ke spuštění do provozu až do roku 1986, kdy to nástupce Bruna Kreiskyho Fred Sinnowatz vzdal. Totiž již v roce referenda byl přijat atomový zákon zakazující nejen jakoukoliv novou výstavbu, ale i uvedení dokončeného zařízení do provozu.

A ona zelená schizofrenie bojující současně a protismyslně proti emisím CO₂ na straně jedné a proti bezemisní jaderné energii na straně druhé byla nakonec potvrzena začátkem devadesátých let výstavbou klasické uhelné elektrárny (adaptovatelné i na vytápění plynem) Dürnrohr zhruba stejného výkonu a vzdálené pouhé 3 km od té umrtvené jaderné. Takže dlouhé vlaky hlavně polského uhlí ze Slezska (a dle rakouského zdroje i českého) jsou pořád skutečností po celé délce trati od polských hranic v Bohumíně až po předávací stanici Břeclav jako už bezmála stosedmdesát let předtím. Jen tak mimochodem – v administrativní budově onoho neprovozovaného monstra je dnes školicí centrum rakouské policie.

Zadáte-li si do vyhledávače německy požadavek na toto referendum, objeví se vám samozřejmě rozsáhlá nabídka. Navzdory tomu, že jsem si po čtyřiceti letech oživil své vzpomínky na německé Wikipedii, tak mne nemohla nezaujmout následující nanejvýš výmluvná adresa: nidiot.de.

Asi nebude výmluvnějšího příkladu o „užitečnosti“ a smysluplnosti lidového hlasování než výsledek právě tohoto referenda; že totiž lidově řečeno zadavatelé uvažovali o příslovečném voze a voliči smýšleli a volili povětšinou naopak o stejně příslovečné koze. Obecné referendum v podobě propagované Tomiem Okamurou včetně odvolatelnosti politiků je s to zapříčinit totální rozvrat státu od úrovně obecní až po mezinárodní politiku. Anarchisté konce XIX. století by mohli jen tiše závidět.